Jaro

Jaro je ješta daleko, vlastně jediný jeho náznak je zpěv ptactva. Tuším, že je to dva tři týdny zpět, co se ranním šerem začalo ozývat cvrlikání? Ptáci se oklepali z mrazů, a začali zpívat, a lákat samičky s vidinou páření a jara. Mrazy skončily, dvacet čísel sněhu odtálo, i bahno už odschlo, vše je nachystané na pučení. Ráno sem tam ještě tráva křupe mrazem, ale odpoledne se už sluníčko dokáže opřít. A je to pět týdnů, co jsem něco napsal. Nyní jsem se do toho pustil, ale co si tak vybavím …

Rekonstrukce se zase rozjela … v budoucím děcáku jsme s tátou zlikvidovali původní elektřinu, aby bylo možné se pustit do „jemné“. Ještě před tím jsme v nově vzniklých šikminách fasádním polystyrenem zateplili štítovou zeď, která v prostoru původních půd měla jen 15 čísel, oproti 30 v tehdejším pokoji. Poté jsem za neskutečné dřiny oškrábal veškerou starou malbu až na omítku, a vrhli jsme se na natahování lepidla, perlinky, a zase lepidla. A když toto bylo, tak došlo na natahování jedné vrstvy jemné, druhé vrstvy jemné, a filcování. A pokoj dostává tvar.  Mezitím neustálé řešení nové elektřiny, krabiček, přepínačů, zapojování … pro mě španělská vesnice, ale táta očividně ví, co dělá. Ránu dostal jenom jednou. No a já už tu v patře pár týdnů funguji tak, že mám nataženou prodlužku ze zásuvky u vchodových dveří až k počítači, protože patro je kompletně odpojené od hodin. A ještě dlouho bude.

Chlapi už druhý týden chodí do lesa, za tři dny (so) jdu poprvé také, a zase to začne. Jarní bodybuilding. Táta celou zimu topí úsporně, pálí kde co hořlavého, každý den čistí kotel, aby stopil co nejméně nadělaného dřeva, a mohl ho vozit k nám. Já tak s koncem mrazů přestal dřevo šetřit a přešel na režim, kdy zapínám plyn jenom ráno na dvě hodinky, dokud nevstanou holky, pak plyn vypnu, a zatopím v kamnech, ve kterých se poté topí celý den a spolehlivě se vyhřívá celé přízemí. Za plyn ušetříme, ale jít si večer sednout k pc znamená zabalit se do deky, protože radiátor mi tu nahoře v patře hřál naposledy v cca devět ráno. A venku ještě žádné hice nejsou … 

Od podzimu nám tu strašila hromada desek strhaných ze stropů, které jsme nahradili sádrošem, a ivonka nad tím pořád mrchtala, až jsem je včera konečně napodruhé odvezl k našim … že je táta nařeže a spálí. Padesát let suché dřevo, kotel bude poskakovat. Konečně tedy z trávníku zmizela hnusná hromada starých desek … a já se rozhodl ořezat starou jabloň. Zgruntu. Dlouhé roky to očividně nikdo neudělal. Takže nyní, po jednom dni „hezkého pozemku“, tu mám na trávníku takovou hromadu větví, jako bych byl skácel několik ovocných stromů. Řez to byl radikální. Když jsem se radil s tátou, tak ten mi popisoval, za kolikátým očkem mám větývku stříhat, a já se smál, že budu řezat větve silné jako moje zápěstí. A taky že jo. Znásilnil jsem ji poctivě a bezohledně, ale jablka z ní byla stejně hnusná, takže to mě netrápí, snad jen aby dělala trochu bariéru před pohledy od silnice. Teď ještě zkulturnit druhou malou jabloň, která měla jablka výborná, pak mladou švestku, co se mohla pod tím modrým nadělením k zemi ohnout (!!!), a vzrostlou třešeň, která byla obalená květy až k pláči, a pak celá pomrzla. Ještě trochu probrat bez (ta limonáda z květů!), a starý šeřík (ta vůně!) trochu ošetřit, aby nelezl k sousedům …

Bože, já už se tak těším, až budu chodit za sekačkou a vzduchem bude vířit chlorofyl … až zase nechám pozemek za domem zarůst lučním kvítím, a pak otáčet seno … pod třešní opečovávat jahodí …

před čtyřmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.