Jdou temný nálady v hlavách některejch lidí...

Po dlouhé době jsem se dnes pořádně projel na kole… venku nejdříve lehce sprchlo, ale jen aby se vzduch ochladil a silnice za pár chvil oschly… navlékl jsem na sebe své černé In Bike We Trust triko, navlékl jezdecké rukavice a vyrazil – tak jako tisíckrát dříve – k přehradě.

Přece jen jsou to dva kiláčky mírného stoupání, trochu jsem se zahřál a svlékl si triko, postavil se ve šlapátkách a následující kilometrové prudší stoupání pěkně zostra vyjel. Při šlapání vestoje mě totiž tak nepíchá v levém koleni, což je můj aktuální strašák No.1.

Nahoře se mi chtělo zvracet… nejezdím, nejsem zvyklý, dříve jsem dával za jaro, léto, podzim tak 1500 kiláků, letos mám stěží stovku. A když už někam s ivonkou jedeme, tak to nic kondičního není. Proto jsem se na tomhle kopečku tak strašně toužil zničit… při sezení na zábradlí nad hladinou vody jsem se vydýchal a pokračoval kolem břehu dál k dalšímu stoupání, znovu do šlapátek, znovu na zvracení, znovu jiné zábradlí a rozhlížení ze skály nad hladinou… původně jsem chtěl jet dál, ale ty dva ostře vyjeté kopečky mé netrénované nohy naprosto vycucaly a já byl rád, že jsem se na nich udržel. Vrátil jsem se domů, po nějakých deseti kilometrech. Zítra pojedu (možná) zase. Jen kdyby to koleno nebolelo…

Ani na mně pot nezaschl a vyrazil jsem se zbytkem rodiny do lesa na jakési šťakle k paprikám a rajčatům, aby rovně rostly. Povětšinou jsem stejně jen fotil květenu a přírodu, viděl velkou užovku, spoustu muchomůrek a rozšlápl šneka…

A k večeru mi napsal vojta, jestli nepůjdu na fotbal, že pak už nás bude čtyři a hezky si začutáme A sranda to byla pekelná, hráli jsme na pískovém školním hřišti (15–20 metrů na délku), samý šutr a drn trávy, míč si skákal kam se mu chtělo a mě víc než běhání unavil smích, kdy jsem občas prostě nemohl nic jiného než se jen smát našim akcím či držkopádům spoluhráčů… rád jsem ze sebe vydal i ten poslední zbyteček energie, co jsem v sobě ještě měl.

A teď už jdu spát.