Je mi mizerně... zase

A opět představa, že nemám tolik času, kolik bych potřeboval, abych napsal vše, co bych ze sebe chtěl dostat. Možná je to jen dobře. Už se musím i hlídat. Limitující faktor.

Pustím si Kosheen – Hide U… trochu mi to připomíná anglii, Empty skies by se hodilo více, ale překlikl jsem se ve winampu.

A teď znovu a napsal jsem „we winampu“… naprosto a až neuvěřitelně nenávidím tohle psaní: používání „w“ jak nas*anýho, místo š psaní „sh“ a podobně u všech ostatních háčkovaných písmen, samý smajl (jeden na pět slov)… jestli má pak nějaká infantilní bloggerka s prťavým písmem, černým pozadím a naprosto typickým holčíčím rádoby blogem iluzi, že mě nějak donutí něco na jejím webu číst, pak je na opravdovém omylu. Hodně negativní odstavec, ale už jsem to musel napsat. Takové weby opravdu nečtu. A nebudu.

To stejné s otevíráním stránek do nových oken. Okamžitě takové okno zavírám a pokud jsem se jen koukal, co je v zemi za odkazem, tak to již podruhé neudělám. Překousnu to pouze u stránky, kterou aktivně hledám. Nově otevřenou uzavřu, ale znovu si ji otevřu do tabu. Dovádí mě to k zuřivosti… bacha na to!

To je dneska náladička.

Ze školy jsem jel busem s klárkou, sedadla poloprázdná, ujetý hovor a na nejvyšším bodě trasy kix autobusu, řidič kroutil se šajtrpákou a nic. „Za pět minut přijede jiný autobus a odveze vás,“ informoval nás a přestal se snažit cokoli na porouchaném autí opravit. A tak jsem měl dalších třicet pět minut na povídání… klárka mě už holt bere jako bráchu. Jednoho malého má, a druhého dospělého aktuálně také. Není snad nic, co bych nevěděl. A také jsem jí dnes řekl, že být její táta a vědět jen polovinu z toho, s čím se mi kdy svěřila… seřezal bych ji a půl roku nepustil z pokoje. Upřímně. Jenže její táta nejsem, a nezbývá mi než ji tak trochu… brzdit a chránit. Ve svých třinácti letech (nesměj se…)… ani nevím, co napsat. Občas mi až úsměv na rtech zamrzá, v mnohém mě předčí… a ne že bych z toho byl šťastný. Jsem holt její starší bráška a chtěl bych ji chránit. A budu :)

Autobus tak nádherně blokoval víceméně nefrekventovanou křižovatku, že se jej jeden traktorista pokusil objet napůl přes pole… a utopil traktor v pangetu :) Náš druhý autobus se právě rozjížděl a v cestě nám stojí přívěs traktoru zarytého do hlíny :) Celý bus se rozesmál, že tam skejsneme na další hafo času díky uvězněnému traktoru. Ale poctivej českej stroj zatůroval, vycouval z díry a my mohli projet. Díky bohu. Doma jsem byl o 45 minut později.

Ani jsem moc neseděl u pc. Hned jsem totiž šel spát. V půl osmé probuzení, večeře, zprávy, kousek dokumentu o holocaustu… díval jsem se minule, a stejně jako včerejší dokument o válce v čečensku bych to nazval vraždami v přímém přenosu. Nedávná smrt fotbalisty přímo na trávníku byla první smrtí, kterou jsem kdy viděl. A teď už se to na mě valí ze všech stran… nejsem nijak větchá povaha, tohle ustojím. Ale ta skutečnost, že se to děje… co my víme, co my vůbec můžeme vědět? A chceme to vědět?

Každý nadává na novu a její krvavé zprávy… jak já se těmto lidem směji! Ať zvedne ruce každý, kdo by dal přednost zprávám o padesátce pitomých žvížátek, která se zas kdoví kde narodila kdoví čemu. Kdo z vás by v 19:30 vstal od komplu a opravdu se šel na takovouhle blbost dívat… tak vidíte, vždyť vy tu krev chcete. Dobré zprávy jsou špatné zprávy a špatné zprávy jsou dobré zprávy. Ale o tom jsem zde již také kdysi psal…

O čem to já jen vůbec píšu? Kde je lehkost, s jakou jsem se dříve pouštěl do všech možných a mnohdy nemožných témat? Je to pryč, je to v minulosti. Troufale si tipuji, že dvě třetiny návštěvníků mého blogu jsou starší než já. Už to mě omezuje. A samozřejmě nejen to.

O rok zpátky na starém webu, touto dobou začínala jeho zlatá éra :) Věkový průměr čtenářstva se přes sedmnáct let snad ani nepřehoupl, a já psal šílenosti a měl z nich radost. Dnes, aktuálně dnes, jsem z toho prostě smutný…

Not ready to dream…

Už jsem z toho asi vyrostl. Už bych to snad ani nedokázal, tvářit se znovu jako ten šílený upřímný klacek. A tehdy jsem spoléhal na jednu věc: čím delší text napíšu, tím méně lidí se jej odhodlá přečíst. Prťavé písmo k tomu, nulové odstavce, vše tomu nasvědčovalo… zase mi prostě tak trochu chybí ta vzletná svoboda. Jindy to bude jiné, nic mi nebude vadit, budu tu psát geniálně o ničem… ale dnes nemám svůj den. Ať už jakýkoli.

No ano, půl jedenácté, v sešitě 4 strany příkladů do semináře matematiky, zítra píšeme… písemka z bioly je už jen třešničkou na dortu.

Do tmy tu bliká displej vybíjejícího se mobilu. Z oslavy jsem napsal pavle, že se mi už dlouhé měsíce nestalo, abych neustále koukal na displej mobilu, zda mi někdo/ona nenapsal. Neozvala se, od té doby vůbec. Svého kluká má spokojeně dál, jak jsem si dnes dobře všiml, a tak to nechci nijak řešit. Měla by si v tom pořádek udělat ona.

Nechci se jít učit… snad jsem i zapomněl, jak se to dělá. Jak se naučit pár áČtyřek textu… nemám k tomu vůli. Ale už není o čem psát… projdu svoje bookmarks, jako ostatně xkrát denně, vlezu na orkut, pak kouknu na mejly… nechám pc bzučet do noci a půjdu sp… nepůjdu spát, půjdu se učit.

Jak strašně bych chtěl zase napsat nějakou prózu, něco jiného než blog… nemám čas, nemám námět, pouze ta chuť a touha. Stejně… asi bych si pro svoje literární počiny (vyjma slohovek), založil nový web. Uvidíme…

před 15 roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.