Je mi mizerně

A to kvůli takové pitomině. Že jsem si chtěl vyfotit pejsana pro zuzku, než jí ho zítra vezmu do školy. Abych se mohl kdykoli kouknout… abych ho mohl ukázat tobě. Že se ty baterky, co si vzal táta do práce, aby je nabil ve spešl nabíječce, nabít nestihnou, to jsem čekal. Jen jsem byl ujišťován o opaku. A tak se nezlobím na pábitelského tátu, ale na svoji víru v zázraky. Teď mě to všechno jenom mrzí. A nechce se mi psát, nechce se mi nic.

A to poslední, co se mi chce, je ponořit se do… nebudu psát sprostá slova. Ponořit se do genetiky a dědičnosti… začal jsem se učit už před osmou, prokousal jsem se do slabší poloviny látky, čekají mě ještě příklady, gonozomální dědičnost, mendlovy zákony… písemka z češtiny kvůli extrémní absenci devíti lidí odložena na zítřek, jsem z toho šťastný jak blecha. No co, včera jsem se na ni vykašlal, dnes se na ni vykašlu… že budeme psát písemku v poslední hodině bioly, no budiž. Že jsme ji psali dnes v poslední hodině chemie, no budiž. Že budeme psát čtvrtletku (látka od září) v poslední hodině češtiny… víš, to už mě ale opravdu… nebudu psát sprostá slova.

Na chemii jsem se naučil. Nevím jak dlouho to trvalo, ale upadám do spánku z vyčerpání někdy kolem půl jedné v noci, probouzí mě hysterická skutečnost běhající po pokoji… zaspal jsem. Ne drasticky, ale mohl jsem si vybrat pouze jednu ze dvou věcí: buď se nasnídat, nebo oholit. Kvůli zuzce jsem se oholil a do školy šel hladový jak vlk. Alespoň že tu chemii jsem odpálil docela dobře. První otázku (polyestery a polyamidy) vyčerpávám do posledního slůvka, a doplňkovou druhou otázku docela mrvím. Úplně poslední látku v sešitě jsem se prostě neučil. Podpásovka… a to nás chlapy pekelně bolí :)

Velká přestávka opět se zuzkou v šatně… dopsal jsem tři tečky a prozvonila mě :) To se mi teď zase bude chvíli blbě psát :) Jednou rukou… slíbila, že na mě odpoledne počká. Končila dříve… čekala před školou, já…

„Ahoj slunicko, copak delas? :)

Hm :) Dnes se toho stejně stalo docela dost… se zuzkou jdu odpoledne do knihovny, kopíruji tam zadání příkladů do fyziky pro celý seminář, pak všechny osnovy do češtiny, dohromady za kilo peněz, a jedna stránka stojí korunu pade :) Ta paní se měla deset minut co ohánět :) Pak jsem si v koutku mezi regály knih vzal zuzku opět na klín, ona mě objala kolem krku, a čtvrt hodinky jsme si tam byli jen tak pro sebe… tak nádherně. Že jsem měl pak vše od pasu dolů naprosto zdřevěnělé (ehm… ;) ), to je nepodstatná drobnost. Doprovodil jsem ji na zastávku, opět máma s bráškou…

Přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych ji neviděl každý den, kdybych ji každý den znovu a znovu nemiloval… (láska či zamilovanost? kdo ví?)… bylo by to jiné. Evu jsem vídal jen o víkendech, když často… a jak to dopadlo. Škoda slov…

Odepsala mi, že se nemůže dočkat (dárku). „Těším se na tebe…“ dodala vzápětí. A já bez ní umírám. Uvidím ji nejdříve za devět hodin…

Musel jsem na poštu, stejně jako před měsícem či dvěma… ze stejného důvodu. Dvě z vás by se teď měly začít usmívat ;) Opět příšerná řada, anonymní tváře, nepřátelství z minimálního soukromí u překážky… já nervní nebyl a nemohl být. Tyhle stavy a situace zbožňuji, jako psycholog amatér miluji obyčejné pozorování lidí. Do přeplněné místnosti vrazí dědeček s krosnou na zádech, za ním stará babička a vede ho k přepážce před všechny ostatní. Všichni se od dědečka dozvídáme, že skoro nevidí, snaží se nešikovně nepřekážet, jen oba stojí bokem od překážky, kde si dědeček odložil hranatou krosnu… někoho by mohli točit a štvát, mě ne. Chlápka dobráka za mnou také ne… toho vystresovaného šmejda přede mnou pro změnu ano. Babička si pohlídala, kdo stál na konci řady při jejich příchodu, aby se pak za něj u překážky postavili. Všem to starostlivě vysvětluje, protože nechce, aby si mysleli, jak staříčcy nepředbíhají… a opravdu oba čekají krok od přepážky, ona i mírně nervní dědeček, který nerozeznává věci metr od sebe. Mohli by udělat krok stranou a stoupnout si k přepážce, všichni by to chápali… ale ani jeden z nich nechce, sám jsem překvapen, že i na pohled cholerický dědeček to odmítá a trpělivě čeká na pokyny babičky, kam se postavit a pod. Lidé z konce řady svoje čekání z různých důvodů vzdávají a odcházejí, babička je záhy bezradná, neboť řada je úplně jiná, než když oni přišli, a ona teď neví, kde je vůbec jejich pozice… sympaťák za mnou ji uklidňuje a ujištuje, že nikomu nebude vadit, když nás předběhnou. Není si tím tak jistá… ještě dva lidi se hyenisticky vtlačí vedle nich, bezohledně pádící za svým utíkajícím životem, respektive volnou přepážkou… když dojde řada na mě, a babička se na mě podívá, tak jim pokynu rukou a řeknu jim, že je pouštím. Usmívám se na ně, chci, aby se v té kurevsky nepřátelské atmosféře (hele, sprosté slovo… ale teď už jsem si to odpustit nemohl) cítili alespoň trochu lidsky… babička dědečka postrčí k přepážce, ten chvějícími se rukami z krosny vytahuje velké balíky… oba oslovují slečnu za překážkou mile mladá paní, žádné odosobněné jednání, ale příjemné, hřející… takové nezvyklé. Dědeček jí podává velké balíčky a o každém něco vypráví. „A tenhle je pro vojtíška… neznátě vojtíška? Takový chytrý kluk to je…“ Další je pro richarda, tuším… a pak mi dochází, že babička s dědečkem posílají svým vnoučkům pod stromeček dárky, někam na opačný kout republiky. A jak moc jim na tom záleží… byl jsem z toho úplně mimo tehdy, a naměkko jsem z toho teď. Odcházejí a dědeček o mě zavadí rukou… „Tady někdo je. Já se moc omlouvám, já vůbec nevidím, promiňte…“ To je v pořádku, usmívám se na něj i na babičku a oba dva odcházejí z mého života. Asi jsem takové setkání potřeboval.

S asi 25tiletou holkou za přepážkou se také bavím příjemně, s úsměvem… a pak čekám u odlehlého pultíku na psaní, abych mohl napsat adresu a obratem to poslat. Jenže pultík je okupován dvěma lidmi, musím znovu čekat. A tak čekám… nenervím, stojím bez pohybu, bez jakéhokoli výrazu, jako nehybná socha… ono mi to totiž nevadí. Času mám hafo, bus mi ujel před pěti minutami, zbývá hodina a půl :) Nepřemýšlím nad tím, a nemrzí mě to. Stojím v místnosti, kde čas jako by běžel rychleji, a nikdo z mé tváře nedokáže vyčíst, jak se cítím, co si myslím… nic. Nebezpečně tajemné. To si uvědomuji…

Se všemi prodavačkami se vždy snažím co nejvíce mluvit. S paní v knihovně, co mi kopírovala desítky lejster… podívala se na hromádku a4, vzdychla a naplnila zásobník kopírky papíry. „Já si říkal, že tady někomu zkazím celý den,“ usmívám se na ni. Ona se rozesměje a přesvědčuje mě o opaku :) A mohl bych vyprávět dál… prodavačka v papíráku. Prodavačka v elektru. Prodavačka v knihkupectví, která nyní detailně zná literární zájmy mé sestry… snažím se s lidmi mluvit. Snažím se nebýt jeden z davu, jeden z nekonečné řady spěchajících šedých zákazníků… snažím se být jiný. Snažím se být svůj…

Naučil mě to Jack Kerouac… protože život je jinde. Život je na cestě

A pořád mám o čem psát… s učením to vypadá bledě.

Doma si dávám hned kafe, abych nepadl únavou někde na podlahu a nenechal si zdát nějaký zamilovaný sen. Probírá mě, chystám si učení a chvíli sedám k biole, jen abych získal naprosto zoufalý pocit z hafa učení. Po osmé se již učím naostro, tři áČtyřky jsou za mnou, dávám druhé kafe… to jsem ještě nikdy v životě neudělal :) A stejně se mi chce spát…

Tím bych asi mohl skončit…

Ještě jedna věc… udělal jsem debilní chybu a podíval se na Televizní noviny… odešel jsem od tv nas*aný, jak jen to šlo. Hádání politiků v parlamentu, ods opět odsouhlasí cokoli, jen aby to byl opak zájmů čssd, komunisté získávají podporu 16% populace, ve francii mají na univerzitách islámské ženy zakázáno nosit šátky, symbol jejich náboženství (chlapy nesmějí vidět jejich vlasy)… ano, u televize jsem dnes večer začal nadávat. Z tohodle zahnívajícího rybníku jsem opravdu rozpačitý…

Každý, kdo půjde a hodí do hlasovací urny hlas pro KSČM, ten by měl obratem dostat pár autentických výpovědí zbitých studentů ze sedmnáctého listopadu 89. Poslouchal jsem je, bušilo mi srdce, svíral jsem pěsti a toužil někomu rozbít hubu.

Holka, studentka, zapaluje svíčku na chodníku v místech pocákaných krví… přiběhne k ní nějaká guma, svíčku zadupe. „Proč to děláte? Proč vám ta svíčka vadí?“ ptá se jej dívka. Fízl rozzuřený na nejvyšší míru, běží k autobusu za dalšími fízly a řve, ať mu kurva někdo navalí obušek, aby tý děvce vymlátil zuby z huby. Nikomu se do toho nechce, rozzuří ho to ještě více a vymlátí jí tedy zuby z huby pěstí…

Je to parafráze, matná vzpomínka. Tohle je komunismus. Prasata u moci. Nevěřím, a nikdy nebudu věřit, že lze komoušismus reformovat. Pražské jaro, socialismus s lidskou tváří… snaha o reformu nereformovatelného. Vyhořela by i bez rusáckých tanků…

Že podle jednoho člověka soudím všechny ostatní? To je mi jedno!!! Stačí, že i jeden takový byl… i tolik je moc.

Vy se lidi nikdy nepoučíte…

MOTOjuneau je nyní správně nasraný na učení _ 23:05

před 14 roky | Ze života | 5 komentářů

Komentáře

1 | Ikeri | před 14 roky | ikeri.wz.cz

Bohužel se historie pořád opakuje :(( Jinak ti to se Zuzkou přeju :))

reagovat

2 | ash | před 14 roky

mluvíš mi z duše, chlapče (oba)…

reagovat

3 | ailyn | před 14 roky

když už jsme i toho, víš, co mě štve? tá úžasně DEMOKRATICKÁ amerika (usa). se*e se tam, kde by z toho mohla něco mít/kde ví, že je silnější, a dělajá tam „pořádek“. před celým světem si amíci (resp. bush) nasazují svatozář, jak nezachraňují svět, ale sami s některými zajatci zacházejí prasácky a nedodržují základní lidská práva (namátkou: pokud člověk není před řádným soudem uznán vinným, musí být považován za nevinného" – zajatci, o kterých dneska i jindy mluvili v tv.) a nebo jinak – na kubě, která je jenom kousíček od nich, se dějí neuvěřitelná zvěrstva. a oni? nic!!! na kubě by z toho nic neměli. v íráku ano. potřebují (!!!) ovládat tu oblast, prtože je tam ropa a taky JEJICH potenciální nepřátelé… sorry za tenhle ¨slovní průjem, ale nemohla jsem si pomoct.

reagovat

4 | neithan | před 14 roky

hm, zajímavá změna tématu :) Ale muj text vlastne necim podobnym koncil… tvuj nazor, je to v poradku :) Ja mam pro zmenu jiny. Ale to je na jeden HAFO dlouhy text. Co by sis vybrala? Jeden nespravedlive odsouzeny, nebo tri tisice mrtvych? Co z toho je vubec spravedlive?
(nic ,devce, nic…)

reagovat

5 | Ikeri | před 14 roky | ikeri.wz.cz

Co se Sadámy týče, tak nic proti nemám, ale trochu mě děsí to jak si Amerika hraje na boha a utváří svět podle vlastní potřeby…

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.