Jedna opuštěná noc...

Ta dnešní. Ta aktuální. Do sluchátek proudí Enae volare mezzo od… asi od ery. Tenhle typ hudby určitě znáš. Ale proč je dnešní noc upouštěná? Tak mi ty pozdní noci připadají… židle, já, klávesnice, monitor, wi-fi, zbytek světa, sluneční soustava, mléčná dráha, vesmír. No kdo by se necítil opuštěný?

Je noc a já tu jsem a ještě dlouho budu, je po jedné a teprve za tři hodiny se probudí naši, stejně jako sestra, aby se vypravila do bástru na aut.nádr, kde se celá jejich skupina nasouká s kufry do autobusu, jenž je odveze na letiště… a pak nach finland… dva týdny bude pryč. Nechtěl bych být v její kůži, ale už před lety, když projekt začínal, si moje varování vyslechla, a stejně na něj nebrala ohled. Výmenný projekt! Finsko! Dva týdny! Vau!!! Ale já ji uklidňoval, že to bude o něčem mírně jiném… už jí to došlo. Dva týdny v cizí rodině, v cizím prostředí, dva týdny… to je hodně hodin… a trochu i proto s ní soucítím. Neříkám, že to bude utrpení, ale… vím, jak by bylo mě. Že bych byl pryč od rodiny, no budiž, to není takový problém. Ale že budu v odině cizí, to už by mi tedy vadilo. O tom výměnné projekty jsou… ale na to jsi, sestřičko, nebrala ohled. Hlavně ať se ti tam líbí (to není ironie).

Lucinka je ještě vzhůru. To je popravdě jediná skutečnost, která mi ten dojem samoty ruší. Nezlobím se, jsem rád. Co budu dělat, až tohle dopíšu?

Hlad… mám hlad. Jako vždy, když máme k večeři mísu salátu… těstoviny se salátem, s… s… no prostě jako bych vařil já: těstoviny + cokoli dalšího, co najdu. Ale je to lehký salát, měl jsem jej před pěti hodinami a holt mám zase hlad. Aby ne. Si pak snad zajdu pro štrůdl. Neboť tu opravdu ještě dlouho budu. Spal jsem přes den, nějaké čtyři hodiny… usnul jsem hned, však jsem také na dnešek moc nespal. Stejně se mi chce spát. Ale spát hehodlám. Zahraju si Age of Empires II.

Je po půl druhé. Co jiného můžu dělat. Dobrou noc.


Je pět hodin ráno

Možná bych si i vzpomněl, jak tyto chvíle vypadaly z okna efiny chaty. Probouzení světa. Jenže tehdy bylo léto.

Auto uhání noční krajinou, a já přemýšlím. Zbytek posádky se dohaduje, co dělat v případě nějakého technického problému, zda bychom stihli odjezd autobusu, který na nikoho čekat nebude, jak byli všichni rodiče ujištěni. Byl bych optimista nebo pesimista? Pesimista, nevěřil bych v zázrak. Chvilka filozofického uvažování, a myslí mi prolétla strašná myšlenka… já totiž nevěřím na naději.

A teď už mě jen pálí oči, do monitoru koukám dobrých dvacet hodin, chce se mi spát. Tak půjdu. A cestou po schodech vzhůru k nebi budu vzpomínat na to, jak to tu asi vypadá v létě v 5:08.

před 15 roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.