Jednoho nekřesťansky brzkého rána...
Sice už je po půl deváté, ale vstal jsem už v osm. Po pěti hodinách spánku a dobrovolně. Nechci pak mít pocit, že jsem půl dne prospal. Na nohy mě postavila horká sprcha a hlavně vidina vesnice v mlze, protože hned záhy vyběhnu s digošem ven pod les a fotím údolí utopené v mléčné mlze. Taková tu už dlouho nebyla…
Ale co budu dělat teď? Sestra za stěnou spí a ještě dlouho bude, nemůžu si pustit repra a mám sluchátka. Spíš ji nechci naštvat… ono jestli šla spát ve dvě chvilku přede mnou, tak bude mít ještě půlnoc.
Ale co budu dělat nyní? Programovat, co jiného… včera pozdě v noci se mi paralelně s ujetou diskuzí o olympijských hrách v sezení na židli (bonznu protějšek, byl to chuck.m) podařilo dokončit hrubou kostru přidávání a vypisování komentářů, je tedy kompletní vypisování archivu, textu a komentářů a už teď si uvědomuju, že jsem zapomněl na dvě věci. Mno, alespoň mám co dělat…
Pár úkolů od táty mám taky, ale sestra chce dopsat nějaký mejl, takže ji sem jako hodný brácha musím pustit… když jsem ji včera k večeru nekompromisně vyrazil. Schválně jsem se nijak nehnal domů a seděl pod domem s ivkou, věděl jsem totiž, že je sestra u pc… dvě hodiny jsem jí dal, a ona ten debilní mejl nedopsala. Nevím, jak moc inteligentní ti přijde psát mejl ve Wordu na deset a4, pak si ho dva měsíce posílat nazpátek a vpisovat do něj komentáře ke komentářům reakcí na tvoje reakce jeho/jejího popichování… mně, člověku, kterému tohle potrhlé mejlování ubere x hodin práce na pc (protože je tu sestra), to přijde enormně ujeté.
Ale včera mě to tak nepálilo, byl jsem s ivkou… ale taky to bylo trochu jiné. Předně jsem byl docela otupělý, oba jsme se vrátili z volejbalu… nechtěl jsem ji ale tahat k sobě do pokoje, kde je sice stále ještě uklizeno, ale opět by to bylo několikahodinové válení. A já chtěl ještě pracovat na systému… proto jsme seděli venku u krbu. Blbý to přiznat, ale opravdu jsem snad i toužil po tom sedět raději u pc a péhápka, než být právě v tu chvíli s ní… ale pak jsem zapřemýšlel nad tím, jak se budu cítit, až tuto větu naťukám do klávesnice (ano, včera v osm večer), až se k tomu potupně přiznám a vstal jsem a zezadu ji objal, když se právě rozhlížela po údolí a zkoumala, jak vypadá po dešti. Vždyť mě má ráda, a já ji mám přece také rád.
Teď už ale asi přestanu tlachat a pustím se do red.systému…
před 17 roky |
Ze života | 
5 komentářů
