Jsem po operaci, stav stabilizován

Další šokující nadpis tak brzy po „Budu otcem“? Realita je mnohem prozaičtější a ačkoli bych mohl psát o operaci táty, který dnes podstoupil finální zákrok ohledně jeho ruky, opravdu jde o mě. Nechal jsem si odstranit jedno (mateřské (= velké) ) znamínko, co jsem si v semestru brutálně nechutně strhl o hranu stolu na koleji a jedním vrzem s ním u tukový váček pod kůží, který ani po roce či dvou ne a ne zmizet.

Ivonka mě hodila do city, já si chvilku počkal v čekárně a ona trajdala po městě, pak mě sestřička zavolala a jala se mě připravovat na operačním lůžku Oba subjekty mám… jsem měl na zádech přibližně v oblasti pravé lopatky, ležel jsem tedy na břiše a neměl o ničem přehled. Za chvilku dohopsal rozevlátý doktor, napajcoval mi záda dezinfekčním jódem jako bych já byl plátno a on rychlými tahy štětcem právě kreslil majstrštyk svého života a zeptal se mě, zda jsem alergický na mezokain. Jak to mám doprdele vědět? Neměl by to vědět spíš on z nějaké mé karty? Vzal stříkačku s tímto znecitlivovačem, zapíchl ji pod znamínko (velmi nepříjemné) a začal jej pod tlakem vstřikovat (kurevsky nepříjemné). Pak mu nějak ujela ruka a zbytek mezokainu mi vystříkal na záda a na půlku tváře, holomek 

O odstranění lipomu (tukové/mazové tělísko pod kůží) jsem ani nevěděl, nic jsem necítil, zato se znamínkem se pachtil déle a cítil jsem pouze tahání za kůži a její odřezávání. To už jsem měl přes záda i přes hlavu takový ten čtverec zeleného papíru, v němž je malý ovor a skrze který probíhá operace a najednou chlejst a přes onu zelenou clonu před obličejem cákanec krve a doktor na to zvesele „Tak to jsme asi přeřízli nějakou cévku“ a já jen cítil, jak se mi po rameni roztékají teplé praménky krve. Bez hnutí jsem ležel a hlavou se mi hnalo „No totok? No totok?“ a poslouchal, jak si doktor švitoří „To nám to nějak teče a teče…“. Každopádně, humor ho neopouštěl 

Pořád kontroloval, zdali necítím bolest a když jsem opravdu necítil vůbec nic, tak mi řekl, že jsem dokonalý operační pacient a jestli náhodou nekouřím. Nekouřím. On se totiž účinek mezokainu používaného na tato lokální umrtvení s kouřením hodně snižuje, kuřáci jsou vůči němu odolní. To kdyby se psalo na krabičkách cigaret jako varování – např. „Kouření snižuje účinnost Mezokainu – poznáte, až Vám zubař vytrhne stoličku a vy se stejně pochčijete bolestí i přes její umrtvení.“ Takže tak.

Z mého pohledu, kouření je slabost. Nic víc.

Doktor mě zašil, sestřička zafačovala, pozutírala stopy krve a jódu po těle a mohl jsem jít ven. Festovní náplasti na zádech mi nedovolovaly moc se hýbat, ani boty jsem si nezavázal, v autě jsem seděl tak všelijak, jen abych se nemusel opírat a za pár hodin uvidím, jak s tím půjde řídit, až pojedu pro ivonku. A co teprve jak se s tím bude spát…

Alespoň že se s tím dá sedět u pc a pracovat, moc se neopírám. Ale co je to proti tátovi… úraz 2. května, operace ten samý den, 15 dní v nemocnici, dva týdny doma a co dva tři dny na převaz obvazů, do nemocnice na druhou operaci, na víkend domů, do nemocnice na třetí operaci (dnes)… má za sebou osm narkóz (i ty první převazy musely být pod narkózou) a při druhé operaci mu spadl tlak na 60/40, tedy na poloviční hodnoty normálního stavu. Při těchto hodnotách už také mnozí vidí světlo na konci tunelu… máma mi to s brekem oznámila a já pak jen seděl u klávesnice a nedokázal si dát dohromady představu, že i při pitomé operaci ruky se může umřít. A pokud ano, tak že to bylo tak blízko.

Takže tak. Táta je po třetí operaci ok, jednou z kostí loktu má prostrčený drát, který ji bude nadosmrti jistit a všichni jen doufáme, že kvůli tomu nedojde k infekci, která by mu tuto kost požírala zevnitř. Stafilokok aureus je sviňa, slovy ivonky.

A já jdu dál pracovat.