Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

K čertu s tím jarem!

Zpičené jaro! Začalo v úterý. Podezřelé to ale bylo už v pondělní večer, kdy na mě padla nějaká únava a šel jsem si raději lehnout dříve. Ani večerní pívo jsem si nedal. Tak se mi dokonce podařilo úspěšně zahájit „týden bez alkoholu“, nad kterým jsem ze zvědavosti přemýšlel. No, divná únava mi napomohla neposrat to hned v pondělí. V úterý ráno (první jarní den) jsem došel k práci, venku krutý mráz, zabalil jsem se do deky a pracoval… ale ruce jsem měl zmrzlý pořád dál. Po osmé jsem se šel podívat za vstávajícíma holkama, a cítil se nějak zesláble. Jen jsem se vedle nich svalil do postele, a „vypnul“. KO. Nemoc. Když někdy kolem páté večer nadšenci vítali astronomické jaro, tak já se klepal v lehké zimnici pod dekou na gauči, a všechno šlo bokem. Do té doby ostře šlapající pracovní stroj se zasekl pompézním stylem, že během pár hodiny byly všechny důležité pracovní úkoly a rozjeté zakázky přesunuty do šuplíku „fuck it“, a absolutní nezájem. Ve středu jsem se z toho trochu sebral, ale začal brutální kašel, kdy jsem se rozkašlal při každém výdechu. Super, už se těším na pátek, kdy jsem objednaný na oční. Doktorka se mi bude čumět do očí, a já jí budu chrchlat do xichtu … ve čtvrtek jsem už musel být natolik fit, abych mohl hlídat Báru, zatímco jela ivka do práce. Celé dopoledne jsme proleželi u televize. Jak ivka přijela, tak jsem vyrazil k doktorovi, aby mi předepsal něco na ten kašel, ideálně kodein nebo kulku do hlavy. Už mě nebavilo nonstop si cpát plíce zpátky do krku, od rána do večera. Prakticky jsem ani nemohl mluvit, ani šeptat, okamžitě jsem začal kašlat. A ten pocit, že to ode mě nakonec chytne ivka nebo bára … no, doktor koukl, viděl, zánět nosohltanu / horních cest dýchacích, hupky šupky do lékárny, kde jsem nechal půl tisíce a už jedu ATB. A v pátek do new city na oční. Holky musely se mnou, protože byla 99% šance, že mi rozkapou oči, a pak nebudu moci řídit. Vyhodili mě u nemocnice, a šly si po nákupech, byl jsem objednán přesně na 11:30, tak to snad půjde rychle. Našel jsem oční, v temném suterénu si sedl mezi důchodce a dedukoval, jestli se mám nějak ohlásit, že jsem dorazil, nebo mě bude sestra „na čas“ vyvolávat. Nikdo mě nevyvolával, ostatně se to tam ani moc nehýbalo. Po čtvrt hodině jsem šel zkoumat, jestli jsem na dveřích nepřehlédl nějakou informaci, když vylezla sestra a překvapeně mě lustrovala, kdo jsem a co tam chci. „Brýden, já jsem objednán na půl dvanáctou na oční, pan juneau.“ „Tak to nejste, pane june, Vás jsme tu totiž čekali včera!“ Ale piču! „No opravdu, mám Vás tady napsaného na čtvrtek.“ Ale piču! Objednali mě blbě, na čtvrtek bych se neobjednával, neb jsem natuty měl hlídat báru. Zrovna tam vešla doktorka a zjišťovala, co chci, a že by mě mohla vzít až tak v jednu … nepřipadalo v úvahu, holky by na mě musely skoro dvě hodiny čekat, přes oběd. Přeobjednal jsem se po velikonocích, sestra mi to drze napsala na papírek, a šel jsem. Super výlet. Klidový režim jak má být. Na chvíli jsem pak sedl k práci, ale fit prostě nejsem, a během hoďky dvou jsem ležel s holkama u televize, až do večera.

No, a dneska se rozstonala Bára. Od rána fňukala, a teplota jí vylezla na 39. Jet hned na pohotovost, aby se hned nasadily nějaké prášky, nebo čekat až na pondělí? No jeli jsme, opět do new city do nemocnice. Doktorka tam na ivku nejdřív trochu nasazovala, že je potřeba nemoc nechat trochu rozjet, aby se dalo určit, o co vůbec jde, že rodiče přiletí hned a dítě má akorát teplotu a ona jim nic víc říct nemůže. No, koukla Báře do krku a „máme tu angínu jak trám“. Tak dostala prášky, a frčeli jsme domů. Ivka je taky nalomená, rýma a pokašlávání. 

Posrané jaro!

| Ze života | 0 komentářů

Komentáře (0)

Zatím žádný komentář.

Připojte váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná.