Kam tahle cesta mě dovede...

Opět můžu jen říci, že se toho stalo hafo. Asi proto je dnes také už druhý den. Tedy den po dni, o kterém bych byl normálně psal. Měl bych toho asi spoustu vysvětlit, že? Třeba proč píšu pět minut po dvanácté…

Šípková růženka spala pár let, já pouhých osmnáct hodin… jinak to už nešlo. V pátek ve čtyři jsem už nechtěl ani kafe, rovnou jsem vlezl do postele a během minuty usnul. Někdy kolem páté prý přišli kluci a chtěli po mně instalačku windouvzů… sestra mě neprobrala ani na tolik, abych si uvědomil, zda nějaké takové cédo mám. Spal jsem až do dneška někdy do půl deváté… ani nevím.

Včerejšek… ráno jsem se z postele opět dostal hafo po budíku, tentokrát jsem si vybral snídani místo holení :) To jsem neměl deěloat :)… tady alespoˇvydíš, jak těžko se mi píše. Nevím, čím to je. Ale chyby budu dál opravovat, neboj. Do školy nešel skoro nikdo, každý mířil hned do haly, ale já si tam zašel pro boty z těláku, abych nemusel po hale škromtat bosý. Pro pohodlí cokoli…

Zuzku jsem tam nečekal, ale byla tam. A tak jsme se dál pohybovali už jen společně, ruku v ruce. Jen kdyby ona byla trochu ukecanější… tedy aby nemlčela :) Tak tichý jako ona jsem byl do prosince před rokem. Od té doby jsem trochu… klackovitější drzejší ukecanější bezprostřednější… trochu rebel. Tohle naši konverzaci trochu zachraňuje, ale jí to mlčení asi moc nevadí… o mluvení to není :)

V hale jsem hned vylezli na balkón, stejně jako dalších 150 studentů, ale my se necpali k zábradlí, ale někam do rohu ke stěně, tam jsme se posadili, objali se… a dvě hodiny tak zůstali. Opřená o moji hruď, moc příjemně hřála :)

Po dvou hodinách sportovní exhibice, které jsme my dva věnovali minimum pozornosti návrat do školy a pokračování vánočního programu v podobě besídky organizované naší třídou, do které ostatní třídy dodaly svoje programy. Byl to propadák :) Když lenka do mikorfonu něco vyprávěla, chochin dopisoval program na další řeč :) A pod… nejhorší byla jedna věc: nikdo nikomu neřekl, jak zesílit audiosestavu. Kabely z cd vedly přes dva různé zesilovače až do repráku, ale se kterým z dvaceti čudlů si pohrát, to kinimu nikdo neřekl. Takže místo dunící hudby potichá seance :) Vadilo to v některých programech, které lidé v zadních řadách nemohly slyšet… bohužel to muselo být právě na tuhle besídku, která měla naprosto úžasné scénky. Shledání dvou profesorů po letech (náš tříďas a jeho kámoš), u kterého profesoři a studenti znalí jejich hlášek prostě slzeli smíchy, pomatené rádio, kdy vedle sebe seděli tři moderátoři a každý napřeskáčku mlel to svoje: „Dobrý den, vítám posluchače u přenosu hokejového utkání Česko: Švédsko, které začíná zběsilým náporem Švédů, jejichž hlavní útočník Landström najíždí před českého brankáře a dělovou ránou střílí puk do vyhřáté trouby, aby byla pečínka pěkně propečená. Postupně ji proléváme močůvkou, která se nejlépe hodí k hnojení mladých stromků, aby dobře rostli až do druhé třetiny, kterou vhozením puku do buly zahajuje německý vepř, bez kterého si žádný statkář nedovede svůj život představit, stejně jako bez pečínky, jejíž připravenost k servírování zjišťujeme pícháním středně tlustých špejlí nejlépe do rozhodčího, který dnes opravdu nemá svůj den…“ Takhle to šlo dál, a ti, co slyšeli, umírali smíchy :)

Já seděl se zuzkou na ochozu auly, tedy „nad“, a kolem nás u zábradlí postávali ostatní… já s ní seděl na zemi, opírala se o mě, já ji zezadu objímal. Že bylo ostatních 250 lidí volných mně, to je jasný, ale docela jsem se divil, že se našich něžnůstek před takovým publikem nebojí ona. A že se na nás dívalo lidí :) Sestra mi dnes řekla, že by se vůbec nedivila, kdyby si mě pak ředitel nebo třeba tříďas vzal stranou a poradil mi, abychom si našli vhodnější místo než školu. Což by nebylo poprvé (v historii školy, ne u mě), ale sestra mi důrazně vyčetla, že to, co jsme tam dělali my, to si netroufl ani XY s XX, a ti že jsou opravdu extra éra. Nic zvláštního (nového) to pro mě a zuzku nebylo.

Na oběd jsem nešel, nechtěl jsem nechávat zuzku čekat, vyrazil jsem s ní tedy do knihovny hladový… od rána jsem měl jen tu snídani. A oplatek. V knihovně jsme zůstali dvě hodiny :) Dvě hodiny mi seděla na klíně, moc jsme toho nenamluvili, prostě jenom byli spolu… opět něžný soft-petting, hrála si s mým účesem (to zbožňuji, vískání ve vlasech), příjemně lechtala, kde jen mohla… také jsem rád, že to moje neustále pohrávání s ní není jednostranné. Že se toho nebojí… :)

Nic nenamítala, když jsem ji pod tričkem hladil po zádech, ale také mi dávala důrazně najevo, že vocaď pocaď, sem už ne! :) Nenechala mě, abych ji hladil na bříšku. A to proto, neboť má trauma ze své postavy :) A podrbala mě přes svetr na mém bříšku, že se prostě musí stydět, když se podívá na mě. Ujistil jsem ji, že kdybych potkal holku, která bude mít stejné bříško jako já, tak budu utíkat hodně dlouho a hodně daleko :) Hm, ale já mám vážně hezký vypracovaný bříško :)

No… teď musíme jet k babičce (tohle taky po chvilkách píšu už přes tři hodiny)… vrátíme se do večera, takže naschle s pádem tmy.

Tma padla před hafem hodin, teď je něco po půl deváté… kdepak jsem to skončil?

Seděla kolmo přes moje stehna, ruku položenou na mých ramenou… po dvou hodinách už mi to příjemné zase tak moc nebylo :) Ani omylem bych to ovšem nedal znát. Usmívám se, zda o tom psát :) Když je takhle kluk dlouhé hodiny soustavně vzrušován, tak to po překročení určité meze začne bolet. V mém případě… tupá bolest v podbřišku, takhle nějak bych si představoval menstruaci. Znát to nedám, ale bolí to pitomě a člověk má záhy jiné myšlenky :) Nevím, co bych dělal, kdyby pak mělo k něčemu dojít ;) Třeba to bylo jen tím, že jsem ji tak dlouho hostil na svém klíně, pytel cementu jménem zuzka :) Ale tak roztomilý pytlík :) Pak mi řekla, to jsme již odcházeli, že má další důvod, proč zhubnout :) Aniž bych já o čemkoli cekl. Ještě k našemu pobytu tam… hladila mě po vlasech, po rukou, a to mě šíleně uspává. Tu noc jsem také naspal čtyři hodiny, celý týden byl extrémní… zavřel jsem oči, ale věděl, že bych během pár chvil usnul. Řekl jsem jí tedy, že je jako rohypnol… usmála se. „A taky jako Viagra…“ dodal jsem šeptem. Podívala se na mě, nechápala, a pak se ozvalo cvaknutí a ona se rozesmála dlouhým smíchem :) Prý jí takhle ještě nikdo neřekl… ne že bych se tomu divil :) Ujistil jsem ji, že si musí začít zvykat :)

Na zastávce opět její máma, tentokrát s její babičkou… takže poslední, koho z jejich rodiny ještě neznám, je babička z vesnice (určitě jsem ji už ale někdy viděl) a tatínek. Babičce jsem popřál krásné svátky, zuzce také, políbil jsem ji, po pár krocích ještě zamával a autobus ji nezadržitelně odvezl pryč…

Že jsem zbytek dne spal, to jsem již napsal. A co dnešek, zaslouží si zdokumentovat? Ani ne… decentní oslava desátých narozenin sestřenice leonky, měl jsem tam digi, ale zda stojí nějaká z fotek za zveřejnění, to zjistím až po grabnutí do kompu… zatím se mi pro něj nechce jít. Možná fotky se sestřenicí evou… ale proč bych vám ji ukazoval?

Psala mi zuzka. Kredit téměř na nule, na prozvánění to už není… bylo mi divné, že mobil tak dlouho mlčí. Stýská se jí… já jí rovnou odepsal, že ji chci ;) Zítra možná přijede k babičce, mohl bych ji tedy vidět…

A teď? Asi se podívám na další cd pána prstenů dvě věže extended version… MOTOjuneau se jde kochat _ 20:57

před 14 roky | Ze života | 5 komentářů

Komentáře

1 | Ikeri | před 14 roky | ikeri.wz.cz

Jééé to je tak krásný když je někdo zamilovaný (a šťastně) hned sou lidi okolo něj taky v lepší náladě- gratuluju ;)))

reagovat

2 | pavel | před 14 roky

Ráno jsem na sebe hodil župan
Pozoroval, jak se plotna na vařiči rozpálila do
červena
Zmámeně jsem zíral do šálku s kávou
Natáhl si boty a ustlal postel
Síť proti hmyzu visela dokořán na pantech
Celou noc bouchala a budila mě
Když jsem pohlédl z okna, zahlédl jsem jen
Záblesk bouře nad obzorem
Záblesk bouře a myšlenky na tebe

Štval jsem se za žárem její krve
Jako kdyby to bylo zlaté rouno
Krásný duchu sestup
Do večerního šera
Něčí koně appaloosa
Se vzpínali v ohradě a větřili déšť

Po rozlehlé pláni
Se rozléhá hluboké hřmění
Ale nad obzorem v dáli se mihl jen záblesk
vzdálené bouře
Záblesk bouře v dáli a myšlenky na tebe

Přijel jsem k ulici
Kde si vydělávala jako tanečnice
Celý večer jsem strávil nad ginem
Zatímco ona se bavila se svými chlapy
Když se slunce žluté jak chcanky zvedlo
nad obzor
A ohlásilo nový den
Řekla: „Nikdo stejně nemůže dát nikomu to
Co doopravdy potřebuje.“

Ten věčný boj člověka tak otráví
Že nakonec ztratí všechen strach
Ale já si tě nemůžu vymazat z paměti
Ani tu sladkou vůni tvé kůže
Nad obzorem v dáli se mihl záblesk vzdálené
bouře
Záblesk bouře v dáli a myšlenky na tebe

reagovat

3 | juneau | před 14 roky

hele pavle, zase vocaď pocaď, sem už ne… k tomuhle komentare nejsou.

reagovat

4 | pavel | před 14 roky

Okej, beru na vědomí. Smaž to ať ti to nezabírá místo.

reagovat

5 | juneau | před 14 roky

tak strasny to zase nebude

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.