Neděle v osm hodin ráno, dopíjím u pc kávu … venku vlaho. Pršelo. PRŠELO! Za poslední 4 týdny podruhé, přes tři milimetry na metr, minule … půl milimetru. A na radaru jsou další srážky na cestě k nám. Kolem domu to ještě není tak (strašně) znát, ale včera jsme se vydali na výlet na kopce, a tam tedy … tam by hořela i hlína. Nejsem z výletování během karantény moc nadšený, ale je třeba najít tu křehkou rovnováhu mezi dodržováním nezvládních opatření, a zhroucením vyčerpané manželky … kdybych jí řekl, že budeme doma a že si při hlídání Adama na terase může sednout na jinou židli než o den dříve … no domysli si sám.
Včera to byl vlastně parádní den. Ráno snídanička u pc, pořešení emailů, pak ranní servis probouzejících se zázraků, a měl jsem slíbeno, že si budu moci jít ven a přisadit si 7 rostlinek medvědího česneku do mého mědvedočesnekového políčka … BEZ POMOCNÍKŮ! To je důležité zmínit. Takže jsem se rejpal v hlíně, v každém koflíku byly dvě cibulky česneku, které se mi podařilo opatrně oddělovat, takže 14 sazenic, a to už mi chvilku trvalo. Ivka během toho hlídala děti kolem terasy a drobně si tam čančala své koflíky … o Báru není třeba mít strach, osedlá Honzu Jelena a dokud nevymlátí baterku, tak lítá kolem domu. Ale Adam, ten je holt v pohybu, a o půlku věcí v okruhu pěti metrů od terasy se může zmrzačit – to schod tady, schůdek támhle, pořád šumuje v dílně, což je past za pasťou … nic naplat, má rok a půl, nelze ho nechat bez dozoru. Na pískovišti klidně, ale kdyby tam taky chvíli vydržel. No, zasadil jsem si tedy česnek, zalil, a ještě potřeboval odvézt plasty a papír do kontyšů. S tím mi vždy pomáhala Bára, na její malou korbičku jsem páskou přilepil jednu prázdnou papírovou krabici, sám si naskládal vratkou horu pytlů a krabic na tu svoji, a vyrazili jsme ke kontejnerům. Včera už tedy i s mámou a Adamem, zpět jsem tedy vezl na korbici děti dvě. Jak jinak. A hle, čas oběda, rozpalme gril! Něco kuřecího, brambory na plátky, cibule, pro ivku žampióny (blé) … a rychle vše zase poklidit, a nalodit se do auta. A hurá na vrchy … dojeli jsme k lesu, vylodili se s rouškami a kočárkem, odrážedlem, Adam dávno spal, … a hurá po lesácké asfaltce do vyprahlého lesa. Bára si drandila na minikolečku, ivka si vezla kočárek (konečně i někam jinam než do zdejšího kravína podívat se na traktory a na bůůů), až jsem odhlasoval odbočení „po žluté“ krajem lesa k vyhlídce. Kočárek jsem převzal já, po hliněné rozježděné cestě vedoucí skrze les střídaný kůrovcovými výseky už to bylo lehce obtížnější, ale šokující bylo hlavně to sucho … tam to vypadalo, že by hořela i hlína. Strašné. Po holé louce jsem dotlačil kočár až na kopeček, vrchol výletu, vrchol místní krajiny, a náhle se před námi otevřel dechberoucí výhled do kraje – přece jen jsem vyvezl kočár do skoro osmi set metrů nad mořem … kopce našich domovů, kolem přehrady, nejvyšší kopce v širším okolí, za nimi rozeznatelné Jeseníky, Orlické hory … a nikde nikdo, klid, teplo, lavička. Výhledy. Z kopce jsme pak sešli zpět do lesa k oné asfaltce, dolů kolmo na vrstevnice, po pěšině přes smrkové kořeny … a Adam nic, akorát jsem mu vydrndal dudlík z pusy, ale že by ho ten tankodrom probral, to ne. Pomalu jsme se vraceli k autu, za oplocenou viděli mrtvou lišku, pod složeným dřevem jsme s Bárou vyčíhali plachou myšku, a pak konečně objevili i strašidelný strom, který tam od minula čekal.
To bylo totiž tak – na tuto procházku jsme se vydali už koncem zimy, že tu v těchto nadmořských výškách možná ještě bude sníh. A byl! Po uježděné asfaltce se dalo jít s kočárkem, a Bářa jsem namluvil, že jdeme do kouzelného lesa, aby měla motivaci škromtat s námi … takže jsem pak storkát odrážel dotazy, kdy už v tom kouzelném lese budeme, a dumal, jak to okecám, proč je kouzelný … obzvlášť když jsme se pak na patě otočili a vraceli se k autu. Tak jsem to onačil tak, že v tom lese straší, a že tam žijou vlci atd, … bylo vidět, že to Báře teda jako fakt moc nestačí … až jsem si kousek od auta všiml v hloubi lesa mezi smrky osamělého dolámaného starého černého buku … který v zimě bez listí vypadal fakt strašidelně. „Baru, podívej, támhle v lese! Strašidelný strom!“ A bylo … samozřejmě, že pod ním bydlí vlci. A samozřejmě že se mu ty polámané větve hejbou, jejda jejda. Od té doby hledáme v lesích strašidelné stromy 🙂 A Bára je nadšená.
Vrátili jsme se domů, Adam si dal tři hodiny spánku, a na terase už na nás čekala Míša s Michalem a kočárkem, že šli procházkou kolem řeky a zastavili se u nás … a tak na nás chvíli čekali, a já zrovna dnes před odjezdem zamčel dílnu, v níž letos přibyla lednička na chlazené nápojem naplněná pivem i nealkem. Čistý nerozum. Ujali se hlídání dětí, ještě navíc k tomu svému, ivka se vrhla na přípravu grilování, já ještě sjel k jejicho pro tátu mámu, a pak rozzuřil gril. Po předkrmovém kuřecím šly na plac hamburgry, a jako dezert volská voka, z ledničky studené pívo… uff. Nemohl jsem se ani hnout a k uklízení kuchyně jsem si pak musel otevřít ještě jedno pívo, na slehnutí. To byl fakt den jak pívo. Dokonce i ten jeden jediný pracovní úkol, co jsem chtěl v sobotu, jsem po grilování večer (ano, s tím nadutým pupkem) dodělal – provizorně se u plotu prokopal k drenážce v kamenici, a rýhou v mezi k ní svedl vývod dešťovky z okapu … kéž bych ji mohl raději nějak jímat, než vyvádět za plot. No a pak ono uklizení kuchyně, v televizi práve zašal Madagaskar 3, který jsme s ivkou prochlámali, a šlo se spát.
Déšť zdá se končí. Ale během psaní tohoto postu napadly dva milimetry! Jupi jou.
Připojte váš komentář