Když stojíte u krajnice s rukama od šmíru...
… nepřemýšlíte nad ničím jiným než jak se dostat domů. Pokud možno i s autem.
S ivonkou jsme zavezli sestru Ke svaté Anně na vysekání osmiček a sami si blomcali po Vaňkovce, abych si nakonec džíny opět nekoupil. Ale k cyklistické helmě jsem měl tentokrát blízko – koupil bych si ji, kdybych nebyl tak zaražený ze skutečnosti, že jsou to jen plastem potažené tvrzené polystyreny. Příště. Od ivonky jsme již jeli sami a po pár kilometrech si přes otevřené okénko všimnu skřípavého pištění. Vjíždíme do zatáčky, zaposlouchám se a to už mi tuhne krev v žilách: z venčí se do auta dere neskutečný skřípot a není pochyb, že ho naše auto i produkuje. Fuck. FUCK!!! Deset kilometrů od domova. Lepší než uprostřed Brna.
Zastavuji po sto metrech u cesty k nějakému domu. Auto stojí a je ticho,
popojedu metr a už vím co slyšeli pasažéři na Titaniku, když se bortily
ocelové přepážky. Jakýkoli ujetý metr vyděsí ptactvo v okruhu sta
metrů. Napadá mě jediný defekt – poškozená čelist kotoučové brzdy se
nějak tře o brzdný kotouč. Jenže ať strkám hlavu pod auto jak chci, ať
koukám přes kolo na kotoučovku, žádný defekt nevidím. To si i lehám pod
nárazník a nutím sestru, ať ke mě pomalu jede, abych viděl ten randál
z vnitřní strany kola v akci – což ona odmítá, pže se bojí, že mě
přejede 
Nedá se nic
dělat, pokud by ona s tímto autem byla ochotná jet domů, já ne. Když
nevím, co vydává ten strašný zvuk mačkajícího se
plechu, tak nehodlám riskovat, aby mi po kilometru upadlo kolo nebo někde
začalo něco hořet kvůli tření. Voláme tátovi, který pak sedí doma a
i přes svoji neschopenku by k nám dojel na kole. Což je fakt vtipné,
protože tím, že by přijel, se nic nevyřeší. A taky smutné, protože
sedí v garáži a nemá jak pomoct svým dětem s kleklým autem pitomých
pár kiláků od domu. Na hever ale auto taky zvednu sám – bez kola ve
vzduchu to nepůjde.
Vytahuji nářadí a chci zabrzděné auto zvedat blíž k přednímu kolu.
Sestra protestuje – v autoškole jim říkali, že mají auto zvedat na
prostředku. No, nakonec logiku to má, ale felcka má zase těžší předek
(motor). Nechám si pochyby pro sebe a dám hever pod sloupek mezi dveřmi,
abych ji (i sebe) v reálu přesvědčil, že přední kolo takto nezvednu
(narozdíl od zadního), pokud nehodlám celé auto převrátit Stáli jsme na nepatrném
svahu (tak 3 stupně), což také mohlo mít vliv. Zvednu tedy auto tak jak
jsem původně chtěl u předního kola a lehce s ním zatočím –
skřípání jak z ocelárny. Všechno hraje na to, že je něco s kotoučem
brzdy, ale ten není ohnutý, není poškrábaný, čelist tam taky jen tak
neplandá… a pak si všimnu nějaké nepřesnosti na jeho okraji. Strčím tam
prst a on kamínek štěrku mezi kotoučem a plechem, který ho brání před
nečistotami. No vida. Sundal jsem kolo, kamínek vyšpejchl ven a bylo po
skřípotu. Kolo šlo zpátky, poklidit vercajk, umýt ruce a jen s duněním
dýzlu vpřed, bez pronikavého skřípotu mašiny z pekel.
To se mi ještě nikdy nestalo. Ani jsem o tom neslyšel. A aby takový malý kamínek dokázal škrábáním po železe nadělat takového randálu… kozyrvoucí.
Doma hodina práce a pátrání po chybách v jednom e-shopu, který je na
týden ještě třeba udržet v chodu než se přejde na ten náš. Kouzelné
hledání toho, proč na hostingu A aplikace funguje a na hostingu B ne.
Rozšíření obzorů – pokud při POSTu starší verze PHP <button
type="submit" name="Add"> brali jako isset($_POST['Add']) ==
true;, tak ta na námi používaném hostingu už ne. A pak vám vše
jede a nelze vkládat zboží do košíku. Což vadí.
Pak se ozval peťák s nějakými nechutnostmi, ale navrhl jsem mu cyklopivo
a zajeli jsme si do pohádky na jedno. Tentokrát opravdu na jedno. Bylo již
k večeru a jezdit zimou se mi moc nechce. Opuštěný vyhnálov – pravda,
důchodce si tam vozil přepravku brambor na čtyřkolce – a dvě tmavé
sladké desítky (dohromady), odměna za pekelné stoupání na ty moje
milované kopce Vysočiny. A cestou zpátky kdo dojede dál bez šlapání.
Nebo stíhání (bez šlapání) auta, které v zatáčce prudce zabrzdí a já
zastavím vedle jeho předních dveří (jinak bych ho ťukl, kdybych zůstal
přímo za ním) před rozfrézovanou silnicí a čerstvě pokládaným
asfaltem. „Kluci, jeďte po tom levým pruhu, ten pravej je čerstvej, na
tom by vám bouchly pneumatiky!“ WTF??? Nebudu lhát, jeli jsme krokem po
levé straně za oním autem a plazící se mašinou na pokládání asfaltu.
A pravý pruh opravdu sálal horkem
A teď – v devět večer – káva a práce. Uvidíme, jak moc to kafe pomáháa.
před dvanácti roky |
Obrázkově Ze života | 
6 komentářů
.