Když vstáváte s hrůzou

Zdál se mi sen. Noční velkoměsto, já a skupinka dospělých na střeše mrakodrapu, stovky metrů nad zemí. Město bylo temné, bez proudu, a ulice pod námi ani nebyly vidět. Jen slyšet. Až nahoru k nám doléhaly skřeky jakýchsi zombie či mutantů, prohánějících se temnotou. A my tam nahoře relativně v bezpečí. Jak dlouho? Scházíme mrakodrapem až do přízemí, je to obrovská temná hala se zamřížovanými okny, ale výhled ven již není do ulic, je tam jakési parkoviště a na něm stojí americké školní autobusy. Někdo v nich bez hnutí sedí, jsou plné lidí. A venku nikde nikdo. Možnost záchrany, možnost, jak uniknout z města. Ale jak se z té zamřížované místnosti dostat ven? Až jsem objevil, že část stropních oken jde otevřít a člověk se jimi tak tak protáhne. Po několika vlezeme do autobusů, uvnitř jsou vyděšení studenti různých vejšek, jako by sbírka vědění celého lidstva. Přemýšlím, že určitě čekali na transport na nějaké bezpečné místo, ale… něco bylo jinak. Odjíždíme nocí, město za zády, před námi… paradoxně… Vysočina a její temné neobydlené lesy. Jenže kde se skrýt? Kde všude ty mutanti budou? Doposud jsem žádného ani neviděl.

Probouzím se, ještě je tma, ale bude někdy k ránu, šero.

Přijíždíme k opuštěné budově u naší přehrady, světla před ní svítí, chlad betonu, nepořádek, spoušť všude kolem, ale nikde nikdo. Zabarikádujeme se v patře s výhledem na celou hráz. Je den. A klid. Mám strach jakkoli na sebe upozorňovat, rozsvěcet, zapalovat oheň, stačí nervozita z lamp před budovou. Co když přilákají nějakou bandu… bůhvíčeho. Jsem sám, ostatní někam zmizeli. Odjeli dál? Proč jsem tam já zůstal? Stmívá se, svit lamp viditelný na dálku jako maják na moři. Přikrčený za rozbitým oknem sleduji, co se kde šustne, a na opačné straně betonové hráze vidím pohyb. Dalekohled u nohou? Přijde vhod. Co to tam je? Nějaká skupinka, blíží se. Pohybují se ale divně, neuspořádaně, chaoticky, … ne jako lidi.

Hrůzný strach mě nenechá dále spát. Je ráno. Díky bohu.


Ano, na film I am legend se bestiálně těším.

Ráno tisk BP, odpoledne futsal v hale v osmi lidech. První půlhodinu snaha potlačit zvracení, druhá půlhodina udivování, proč při dýchání sípání cítím krev v ústech. Chtělo by to častěji, zvyknout si na takový zápřah, ať vždycky nehraju pět minut a pak už se jen ploužím směrem, kterým před minutou letěl míč. Kašlu ještě teď. Ale bavilo mě to. A za hodinu zase v trapu, návštěva příbuzných. Ta cesta v noci domů přes ojíněné kopce, kde je sníh ještě v květnu, bude také stát za to. Že bych řídil? :)

před jedenácti roky | Sny Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.