Kochám se mračny za okny rychlíku

Přes moje žlutooranžové brýle je to úplně démonická podívaná. Je pondělní podvečer, něco po sedmé. Vlak zastavil v Kolíně a nevidím nic. Ale už dlouhou dobu se snažíme dohnat slunce zapadající za bílá mračna na západě… a ujet dešťovým mračnům na východě. Závod bez vítězů. Slunce už totiž zapadlo a do očí mi svítit nebude. Daleko na jih od Kolína vidím poslední pruh modré oblohy – kdepak, i před námi ještě je. A rychlík na nejrychlejším úseku cesty opravdu přidal, jako by můj soukromý závod pojal za svůj vlastní. Nevím, jak rychle jedeme, ale opravdu jsme rychlejší než temné mraky z východu. Takhle brzy vjedeme pod západní oblačnost, která skryla slunce a jejíž druhý konec daleko od nás září zlatočervenou barvou.

Nemám co dělat. Oči skryté za skly brýlí úspěšně bojují se zánětem spojivek a já je nechci námahat čtením nebo koukáním na monitor noťasu. Sledování mraků není o nic lepší… ale bavím se tím. Ještě 20 minut. A západ je v plamenech…