Krtek a odpadkový koš!

Krtek a odpadkový koš spolu nesouvisí. Ani jeden neskončil v druhém. A přesto! 

Den začal jako každý jiný. Po šesté ráno je už šero, ale i v tom šeru procházím domem opatrně, rozespalý, malátný, poloslepý … rožnu (ano, rožnu!) si teprve v koupelně. Té záře! A ten pomačkaný xicht! A ta kštice! Nachystám si kávu do bialetky a čekám, až začne chrchlat … k snídani nemám žádné sladké pečivo nebo štrůdl, koláč, a tak jdu do kanclu jen s kávou a ikeakonví bezovky. Snídám tatranku. Za dvě hodinky slyším šramot, holky jsou vzhůru. Sejdu dolů, chvilku s nimi zůstanu, ale táhne mě to ven. Velmi jemně prší, sychravo jak sviň, ale přesto – jdu ven! Za dům! Na místo činu! A co myslíte? Má ho tam! Krtečák! A čerstvý! Týden mi tam rube u tújí, a ještě jsem ho nenachytal při akci. Vždy se tam jen náhle objeví krtečák, na ploše metr krát metr … vždy tam chvíli stojím a čekám, jestli něco bude, zůstávám v myslích řidičů projíždějících křižovatkou a dumajících, co tam ten týpek v kapuci nad silnicí dělal, a čekám, jestli se hromádka hlíny pohne. Ale nemám nachystanou motyčku a kýbl, čekám na jeho přítomnost, abych ho mohutným dupáním vyděsil jako ještě nikdo. Ale nic. Nehybná hromádka hlíny. Preventivně tam dupu jak slon, hrábkami hlínu rozhrabu, a jdu zpět k práci. K poledni je tam nový krtečák! Ten čurák! Operuje tam, a moje dupání mu nevadí. Takže zkušený mazák, žádné mladé pískle. Čekám na pohyb. Marně. Dupu. Později holky odjíždějí pryč, doprovodím je a dondu se podívat na místo činu, a čerstvý krtečák o kousek dál. Ty sviňo černá, tak ty se mýho dupání nebojíš? Vezmu si hrábky odložené bokem, a dřepnu k hlíně. To by bylo, abys tu teď nepracoval. Jak se to tu pohne, tak na tebe zadupu tak, že utečeš až za silnici. Ale auta projíždějí, řidiči koukají, hlína se nehýbe. Dřepím, čekám. A pak se periferně pohne hlína o dva metry vedle, na placu s rozhrabanými krtečáky. Krtek je tu! Vrtá v chodbičkách, kde se činil ráno, úplně pod povrchem! První instinkt, zatnout kovové hrábky do místa pohybu, co nejhlouběji, zabít! Druhý instinkt by byl milosrdnější, ale tenhle signál dorazil z mozku dříve. Hrábky se zakously do mokré hlíny tak hluboko, až mi evokovaly motyčku, a já cuknul zpět … a hle, sprška hlíny a černý macek se mi vrtí u nohou! Ale kurva dopiči co teď??? Nemám rukavice, nemám kýbl na odchyt! Krtek je hbitá šelma, pár sekund volnosti a je zavrtaný v hlíně, kdo neviděl neuvěří. Pro kýbl dvacet metrů nedoběhnu, hned by byl v trapu. Jako Damoklův meč nad ním visí myšlenka, že zabít jej rychlým šlápnutím / přesným úderem je nejsnazší řešení, ale nebohé černé zvíře okusí, co to je nechat se hrábkama pohazovat po pozemku až k dílně, kde ho konečně nametu do kýblu a vítězoslavně si ho nafotím. Zase. Letos tuším … pátý kousek? Odnesu ho v kýblu na obecní pozemek, a sametové zvířátko se zavrtá pod trávu než bys řekl švec. A mám zase chvíli klid. Teda jestli se nevrátí strakapoud. Tu barevnou píču zkurvysynovskou bych zlikvidoval okamžitě, kdybych měl jak. Krtek ať si to tu přerejvá, ale jak budu doprdele pičo kurva opravovat rozklované podbití střechy? Nijak, vole, nijak! Píča jedna vopeřená. Si koupím k narozeninám drona, a uvidí, hajzl!

Koš. Takový pěkný koš z Ikey, se šlapátkem, co otevře víko. Bílý na plasty, černý na komunální odpad. Stojí pěkně vedle sebe, třídíme jak o život … tedy já, Ivka je dost ležérní. A černému se nějak přestalo otevírat víko. Sešlápnu pedálek, úplně cítím, jaké je tam pnutí, ale víko nevyskočí. Řekl bych, že jak je přes vnitřní kyblík přetažený odpadkový pytel, tak to celé dost utěsní, a pod víkem se při otevírání udělá podtlak … při opatrném sešlápnutí pedálku by to šlo, ale při houpnutí a fofrem otevření je tam páka jak sviňa, a místo otevření víka se vykvedlal otvor v plechu stěny, kterým vede zvedací páčka. A ta se v něm měla pouze otáčet a úzký otvor neměl dovolit nic jiného, jenže nynější vykvedlaný otvor umožní páčce se zasunout … a přes všechny táhla na víko působí menší síla, a to se neotevře. Hotovo šmitec, koš na vyhození.

Ale sakryš, stačilo by, abych vyrobil plíšek, který provrtám: jednou dírou uprostřed, pro táhlo, a dvěmi dírami na krajích, kterými plíšek přišroubuju k plechové stěně koše. Nový nezdeformovaný plíšek neumožní táhlu nic jiného než se pouze otáčet, a koš bude zase fungovat. Jenže vyrobit takový plíšek … toť oříšek. Kde brát a nekrást? A hle, něco by mohlo být v krabičce se zbytky všech možných šroubků z montování ikea nábytku před nastěhováním … a ty vole vono jo, naprosto přesně to co potřebuji, šest čísel dlouhý silný proužek kovu, se dvěma otvory pro šroubky po stranách! Stačí vyvrtat díru uprostřed pro táhlo, trochu ho ohnout souměrně se stěnou koše, a je hotovo! Vzal jsem si vrtačku, změřil průměr táhla šuplerou (k něčemu se ty laborky z fyziky taky hodily), vybral odpovídající vrták na železo z profi sady, co mi táta dal k vánocům (úžasný!), a vyvrtal díru. Naměřil jsem si plánované díry na koši, provrtal je také, nasadil plíšek a zašrouboval nachystané šroubky (z pořadače na šroubky a všechno možné, který jsem si (naplněný) také přál k vánocům), a kurňa koš je jako nový a víko se otevírá s takovou vervou a spolehlivostí, že mě určitě přežije.

No řeknu vám, na jednoho inženýra informatiky a ekonomie je to na jeden den docela dost úspěchů!

před dvěma měsíci | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.