Letos poprvé v lese

To jsem si včera zase máknul. Ačkoli se táta se strejdou domlouval, že půjdeme kácet do našeho lesa, neb je na to ideální doba, kdy je ve stromech nejméně vody, všechno dopadlo jinak a já s tátou jel nakonec pomáhat do lesa jinému strejdovi, který bude stavět dům a potřebuje trámy na krov. Docela jsem se těšil, celotýdenní sezení u pc cca 16h denně na psychice nepřidá, a moci se pak servat u tahání třeba potěší. Opravdu.

Jenže ... v pátek jsem zůstal sám, a tak jsem až do čtyř hodin pracoval a pak teprve šel spát, s vědomím vstávání v devět. Nebylo to jednoduché dostat se z postele, rudé oči zářily do rána s lehounkým snížkem a popraškem, čtyři stupně pod nulou ničemu nevadily. A tak se vyrazilo. Na kopci u lesa už bylo sněhu pár čísel, ale země byla zmrzlá a pomalu se dělalo jasno, až přešlo začmouděné ráno do krásného modrého poledne. Motorová pila řvala, až se první mohutný okrajový smrk s duněním položil na louku. Ta temná rána při dopadu, to člověka až zamrazilo ... a potom dorazila tlaková vlna, která - padl-li strom opravdu přímo na zem a ne na jiné klády - dokázala s člověkem pěkně zacloumat. Jako poryv vichřice. Zážitek.

Chlapi odřezávali statné větve a my je tahali na hromadu na louce. Vzal jsem do ruky pátou větev a v zádech pod levou lopatkou mi švihlo jako ještě nikdy. Málem jsem chvilku nemohl dýchat. Snažil jsem se rychle rozhýbat, natáhnout, povolit svaly, cokoli, ale hovno. V deset ráno jsem málem chcípnul bolestí, a nečekalo mě nic než dalších šest hodin tahání větví a jejich házení na čím dál vyšší hromadu.

Mohlo za to právě a jedině to noční sezení u pc. Osm hodin na židli u počítače, pořád nějak nakloněný, když už mě bolela jedna část těla, pořád nějak zapřený, ztuhlý ... ráno jsem se nenamáhal s rozcvičkou, říkal jsem si "... se protáhnu v lese, ne?". A pak to takto dopadá. Myslete na to.

Se zatlými zuby jsem vláčel větve a se zatajeným dechem pozoroval další a další smrky poroučející se k zemi. Na nebi již bylo modro, poprašek rozpouštěly sluneční paprsky, seděli jsme u ohně se dvěma buřty a lahváčem. Den to byl krásný. Záda už také bolela míň, holt jsem se otáčel jen na jednu stranu a na druhou ne. Pak jsem ještě dostal větví přímo pod koleno do nějakého úponu, kdy jsem na chvíli přestal chodit, ale to už mě nemohlo rozházet, to už mi jen přišlo k smíchu :-D

Domů jsme - po večeři za zásluhy u strejdové mámy - dorazili až za tmy. Já už se jen osprchoval, lehl k televizi a dvě hodiny hledal polohu, ve které mě záda nebudou bolet, až jsem šel v deset spát a padl do peřin jak do temného oceánu. Úplně mrtvý. Jediné, co jsem napsal na fejsbůk, bylo pouze Off. A ve tři mi volá ivonka, že už je doma z holčičího čochu a že jestli ještě nepracuju. Na zastřelení! :-) Právě mi začala pracovat játra po celodenním popíjení a já pak nemohl zaboha usnout.

Příště se pěkně protáhnu a především dobře vyspím, než půjdeme do lesa. A že půjdeme ... se sousedy spálíme každou zimu 50m3 dřeva, na celé jaro je práce vystaráno.

před sedmi roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.