Lezení jeskyní Lopač

Po měsísích zase jednou zážitek, o kterém stojí spát. Po roce jsme se s Danem, Katkou a tentokrát Mirdou vydali opět pod zem, prolézt nepřístupnou jeskyni Lopač v rámci Rajbas festivalu. Loni jsme s djem absolvovali procházku Býčí skálou, která svojí nenáročností příliš nenadchla, zatímco letos nás v Lopači mělo čekat něco lepšího. Při hledání informací předem se mi nejednou opotily ruce z nervozity, jestli mě nečeká něco podobně drsného jako má speleo premiéra při lezení jeskyní Vintoky. Proto jsem také náležitě děsil Mirdu, a doufal, že to v tomto směru nebude takové fiasko jako Býčí skála 

V sobotu ráno jsme vyrazili k Blansku a k parkovišti u Balcarky dojeli jako první, ale vzácné helmy jsme nakonec stejně přebírali poslední, protože se distribuovaly za správní budovou, kam jsme během oblékání u auta neviděli Nakonec jsme ulovili nějaké funkční, a pobaveně poslouchali instruktář skupinky vyrážející na Vintoky, zatímco my se chvilku po nich vydali na opačnou stranu. Zastavili jsme se u meze, ze které čouhala betonová šachta s pomníčkem potápeči, který se v hlubině pod našima nohama v devadesátém pátem utopil a pro vyproštění jeho těla bylo nutné vyhloubit 30 metrů hlubokou šachtici. Tou jsme začali sestupovat dolů. Třicet metrů po žebříku, prakticky výška desetipatrového domu. Docela šichta Ale už jsem byl ve svém živlu! Respektive – nadšený! To bylo lezení podle mého gusta! Úzké prostory, šumící potok pod nohama, soukání se po čtyřech těsným závalem, brodění se tůňkami a vodopádky uzounkou soutěskou, ocelové žebříky, lanový traverz přes zatopený úsek … fakt jsem byl nadšený Postoupili jsme cca 400 metrů do hloubky nějakých 80 metrů pod zem, tam jsme si prolezli poslední zpřístupněné chodbičky/plazivky, které už byly opravdu náročné, a vydali se bez odpočinku zpátky. Únava už byla znát, a finální tečka byla ještě onen 30m žebřík na denní světlo, které jsme spatřili po necelých dvou a půl hodinách. Fotka na rozlouženou a už jen převlékání do čistého oblečení.

Lopač se mi moc líbil. Nebylo to tak „vostré“ jako Vintoky, ale do těch už se popravdě těším taky! Nezmění-li se program pro příští rok, budeme si muset zvolit jeskyni, kterou jsme již navštívili. Hlasuji pro Vintoky ;)

Cestou zpátky jsme se stavili v pivovaru Černá Hora a nechali si od vrátného/prodavače namíchat jednu kastličku, abychom doma pořádně zahnali žízeň. Ivonka nám mezitím připravila pečená uzená žebra, její táta přibalil pár uzených sivenů a makrel, a my si hodovali co se do nás vešlo. K vytrávení jsme zvolili procházku po večerní hrázi přehrady, a na sedmou dorazili na bowling. Někdy po desáté jsme se vrátili domů, slupli ještě jednu rybičku a šli po zásluze spát. V neděli se už jen vegetilo. Byl to fajn víkend.