Mariňák - Jarhead (2005)
Je to rok a půl, co jsem dostál svému zájmu o války a válčení a během několika týdnů zhlédl vietnamskou trilogii Full Metal Jacket (Stanley Kubrick), Apocalypse Now Redux (Francis Ford Coppola) a Platoon (Oliver Stone). Opět se mi chce napsat něco o tom, že holky pro tohle nebudou mít nikdy pochopení, vždyť je to samý pitomý střílení a zabíjení, jako bych už dopředu slyšel… jenže právě proto! Kdybych chtěl koukat na film o střílení a zabíjení, pustím si Ramba, ovšem mnou zmíněné filmy jsou jiná liga. Patří k těm filmům, po jejichž zhlédnutí má člověk chuť stát se pacifistou (když to přeženu) nebo jinými slovy: rozhodně je vděčný, že takový film viděl, ale není to proto, že by nyní věděl, jak správně házet granáty.
A zatímco předešlé filmy se věnovaly válce ve Vietnamu, Jarhead / Mariňák se opřel do války v zálivu. Války? Slovy hlavního hrdiny: „Four days, four hours, one minute. That was my war.“ A o tom všem (a pouze o tom) celý film je: povinný úvod v kasárnách maríny, pak se Hussajn nahrne do Kuvajtu a Swoffordův oddíl (oficiálně) odlétá bránit ropná pole v Saudské Arábii. A brání je něco přes 170 dní. 14 minutes in desert… 4 days in desert… 62 days in desert… etc. Nuda z nicnedělání, dril nácviků chemického útoku, vzdálenost od domova, nevěrné přítelkyně i manželky, rozebírání a skládání zbraní, písek, písek a poušť, horko, písek… a čekání. Čekání.
Mariňák není o válce, je to o zážitcích jednoho vojáka ze snajperského oddílu, jehož otec i strýc kdysi bojovali ve Vietnamu, ale nyní má on svou válku a přitom jen polyká písek na rozpálené poušti a hlídá stovky kilometrů čtverečních ničeho. Pak válka začne, Írák zaútočí, aby se po deseti minutách stáhl, Swoffordův oddíl pěšky postupuje vpřed…
A pak Republikánská garda zapálí kuvajtské ropné vrty. Z nebe se snáší černé kapičky ropy jako odporný déšť, všude je kouř… a není snadné poznat, zda je vůbec den či noc. Válka ale po čtyřech dnech skončí. Teprve na pouštní párty Swofford poprvé vystřelí ze své pušky.
Mariňák je zajímavý film. Přesto stále považuji za nejlepší z této stáje Apocalypse Now Redux. Na ten ostatně koukají mariňáci ve vojenském kině a helikoptéry jim pak nad hlavami v poli hrají hudbu z něj… „That's Vietnam music… can't we get our own music?“ (Doors – The End).
před dvanácti roky |
Filmy | 
14 komentářů
