Mein Ausflug nach Berlin

Ani nevím, kolik je, tady v redakčním systému se mi datum zobrazuje jen jako time() v php, tedy počet sekund od začátku epochy… tudíž vidím jen číslo… kecám! KECÁM!!! Ano, vidím jen číslo, ale je to můj specifický zápis datumu, na který si možná někdo vzpomene z mých úvah… DDHHMMmmYYYY plus pořadí dne v týdnu. No ano, z toho čas vyčtu, začal jsem tedy psát v 15:01…

Sedím tu u monitoru, tři dny ho neviděl… jsem unavený, vzhůru teprve hodinu. Utahaný, a to jsem spal jedenáct hodin. Je mi zle, ještě jsem se z cesty nezotavil… protivné, muset se zajet do stereotypu. Ale je jedno, jak je mi teď… hlavní je, jak mi bylo během výletu do Berlína. Byl totiž úžasný. A ty si o něm můžeš číst… varuji, bude to na dlouho.

Do bástru jsem řídil sám, chtěl jsem, naši se jen vezli… podle očekávání před hotelem ještě nikdo nebyl, náměstí oranžové a prázdné, půl jedenácté ani nebylo… sedím s našimi v autě, poslouchám rádio (ost roswell), povídáme si… jakmile se sejde pár lidí, vystoupím, vezmu cestovní bágl a baťůžek, mávnu našim a odejdu. U pasu (za prdelí) se mi pohupuje poutko digitálu, prázdná flashka při nastavené kvalitě uloží 470 fotek… první fotkou vyfotím přijíždějícího lukyho, spolužáka, s nímž budu sdílet dvojsedadlo.

Přijíždějí ostatní účastníci zájezdu, všechny je ze školy tak nějak znám… ale více ne. Neznám je jmény, některé mladší kluky jako bych viděl poprvé, o holkách nic nevím… tuším, že v tomto směru bude trip o hodně ochuzen, nebude zde žádná živelná parta, žádné jádro nepokojů… protože se až tak moc neznáme. Nacházím ale pár holek, které na škole potkávám rád, se zadanou peťou se znám dobře, na jméno kláry a marcely jsem si nemohl ani vzpomenout… tyhle tři by jádro party snadno vytvořily, ale petra se s nimi nijak nebavila, a ony dvě si vystačily. Však znáš ty holčičí intriky… neříkám, že šlo o tohle, ale kvůli mým myšlenkám se spolu bavit nezačnou :)

Přijíždí bus, stejný jako do francie, vyskakuje průvodce jirka, majitel cestovky… zdravíme se s ním, je to fajn kluk. Bágly do podpalubí našeho korábu a hybaj nahoru… s lukym máme podle zasedacího pořádku předpředposlední dvojku před pětkou, chtěli jsme ještě o jednu řadu dozaději (viz francie), ale i tohle jde… je to totiž jedno, já osobně tam vzadu mezi druháky stejně nikoho neznám. Jen tak si všímám, že jede asi pět digitálů, já s lukym máme svoje a vypadáme jako multimediální centrum :) Nebo jako japonci.

Busík zvedá kotvy, město mizí, plaveme po křivolakých silničkách vysočiny, což je o nervy i žaludek… rytmické drncání nás upozorní na dálnici z betonových desek či co. V televizi zatím běží nějaké dvd… jo, Kate a Leopold… docela zajímavý, stejně není co dělat. Jen nám jirka předtím při sondování slíbil akčňárnu :) Po skončení filmu se jí dožaduji, tudíž po sedadlech dopředu letí oznámení, že si přeji další film :) A za chvíli nám pouští Rychle a zběsile II… no, dívat se na to dá, cesta ubíhá, budou dvě v noci… prahou jsme již možná projeli, to si ani nevzpomenu, prázdná a tichá. Uháníme na cínovec…

Z filmu si nevybavuji konec, to už jsem tedy asi spal… ale co chvíli se probouzel, usmíval se nad spícím busem, škleby ostatních… byla docela zima, klimatizace jela naplno. Nechtělo se mi ale zvedat pro bundu v přihrádce, proto jsem musel přežít jen v triku a košili… a přežil.

Zastávka před berlínem, nějaká scheise benzínka… vyčistil jsem si tam papulu, posnídal, trochu se probral a protáhl. Vypadá to na krásný den, je kolem šesté ráno… s lukym vypadáme zbědovaně, nevyspaní, rozlámaní. To jsem spal ještě méně než on.

Projíždíme berlínem, periferie mě nijak nenadchne, ale… vystupujeme kdesi u braniborské brány, na spojnici s tím jakýmsi vítězným sloupem. Široká štráse a kolem parky… V čem se to liší od paříže? V ničem, opravdu ne… champs elyses nebo tohle? Minimální rozdíl. Jenže paříž má kouzlo. Berlín ne.

Bundu si s sebou neberu, stačí mi bílé triko a zelená košile (viz paříž)… vystoupíme z autobusu a ono je opravdu horko, krásně svěže, sluníčko nás nutí mhouřit oči… je krásný den. Od busu míříme na jakési Sony centrum, moderní náměstí. Tam to vypadá opravdu nádherně, všude čisto, málo lidí, sklo a železné konstrukce, auta… odcházíme na naše velvyslanectví, cestou přecházíme „lajnu“ berlínské zdi, po níž zde zůstala jen vybetonovaná čára v trávníku. Před velvyslanectvím dlouho čekáme na „přijetí“, fotím chodce, smart auta, baby… na velvyslance si máme připravit nějaké otázky, dostaneme na ně prostor. A tak nám uprostřed sice socialistické, ale kuevsky architektonickoskvostné budovy vykládá o své práci, o smyslu zastupitelství a pod… na otázky dostáváme nechutně hafo času a samozřejmě všichni mlčí. Ptám se tedy na nějakou historku, kterou by vykládal pro pobavení přátelům… nevzpomíná si :) Postupně se ještě ptám na jeho oblíbená místa v německu, pak co by nám doporučil v berlíně, jestli jeho resort spáchal nějaký průšvih a pod… nakonec z toho přece jen diskuze byla a mluvil dobře, konečně jsem také trochu pochopil, k čemu jsou státní zastupitelstva :) Trochu se ten čas protáhl, jirka koukal na hodinky a začínal být znatelně rozladěný :) Nebo mi alespoň připadalo, že ho tohle rozproudění zábavy netěší. Ani se nedivím, mít jasný časový plán a nechat si jej nabourat…

Vylezeme a míříme kamsi dál, samozřejmě nemám představu kam… a pak uprostřed města, jakoby v příkopu, galerie věnovaná zrůdnostem fašismu a pod… za/nad ní stojí nějaké betonové obouchané posprejované panely. Ani bych tu slavnou berlínskou zeď nepoznal. Galerie byla pouze o fotkách, ale to bylo asi nejlepší… z koncentráků, z ústředí ss, z doby rozděleného berlína za komoušů… zajímavé. A slunce praží a praží. Nádherný den opravdu je, ale až moc :) Bez brýlí, bez jakékoli pokrývky hlavy… a ta začínala bolet.

Mimojiné míjíme britskou ambasádu v obležení vojáků, kolem zátarasy… vracíme se k braniborské bráně pořádně si ji prohlédnout. Vítězný oblouk je lepší, ale co dělat, jsme v berlíně. Skupinové foto, kdy všichni naskládáme před jirku, jeho partnerku a radku (kamarádka profesorky) foťáky a oni nám udělají skupinové foto. Já to se svým futuristicky vypadajícím digitálem neriskuju, svěřit jej do cizích rukou… už jen od pohledu totiž každý čeká, že je v něm snad i televize a kdoví co… a pak mu řekni, ať tě vyfotí… jednou mi to stačilo a dál jsem se už fotit nenechával. Stačí, že to budou mít všichni ostatní.

Budova Reichstagu, čekání snad hodinu na vstup… prý kvůli bezpečnostním prohlídkám, takže vytahat všechno kovové, do koflíku, bágl nechat projet skenerem, projít rámem. Nepípal jsem, ale přesto po mně chtěli otevřít (prázdnou) ledvinku, foťák v ní uložený jsem nechal v báglu a celou dobu se trápil, co asi takový screening udělá s jemnou elektronikou :) Naštěstí nic. Každopádně, nemohl bych být dealer nebo pašerák… nervozita, se kterou jsem otevíral ledvinku, ta byla extrémní. Ani jsem nevěděl, jak německy říct, že je prázdná. A mít u sebe ještě nějaký paš, tak umřu rovnou… nejhorší je ta jazyková bariéra, kdyby po mě stráž cokoli chtěla, nebyl bych schopnej zareagovat… asi tak, když jsem vytáhl z kapsy hrst drobných a ženská ze na cosi zeptala… rozuměl jsem jen pormoný, někde v hloubi mysli mi naskočilo „portmonie“, peněženka… v jiné části paměti vyskočilo „kein“ jako žádná… více jsem nebyl schopen sesmolit. Odcházím k výtahu na střechu reichstagu, jinam turisti nemůžou, a koukám na lukyho v řadě před rámem… měl totiž u sebe nůž (motýlka) a toho by ho nenechali pronést, takže by ho tam musel nechat a pak si jej vyzvednout. Přijel výtah…

Ze střechy výhled nic moc, ale uprostřed stála kopule ze skla a železa, uvnitř trochu skleník a kolem obvodu točitý „chodník“ k nebi, na vrcholek kopule a tam už to bylo lepší… ale luky nikde. Jirka nás nakonec našel a že si tam prý lukyho kvůli noži nechali a pojede se na stanici, je zatčen… motýlek je v EU zakázaná zbraň :) Co se dalo dělat, jeden profa jel s ním jako překladatel a my se z reichstagu vrátili přes parčík k busu, vlezli dovnitř a půl hoďky čekali, pak se luky zase vrátil, volný a bez nože :) Jasně, prkotina, ale ti policajti to prostě řešit museli, zákon je zákon.

Jedeme berlínem k egyptskému muzeu, kde toho moc nebylo, ale také to neurazilo, mám vyfocenou nefertiiti, všechno samozřejmě bez blesku („Ohne Blitz! Ohne Blitz! No flash!“), ale v ruce se to ještě udržet dalo, nějaká 1/15–30 závěrka… prostory opravdu malé oproti takovému britskému muzeu, kde by to člověk ani za týden neprošel. Ale o to to bylo sympatičtější. Nebyl jsem tam celou dobu, vylezl s lukym ven, poseděli kdesi na schodech, já fotil, koukal, očumoval… berlín je přece jen také krásné město, ulice čisté, všude stromy… a teď si představ ty jarní lístky, krásně svěže zelené a malinké… všechno vypadalo úžasně, zastíněné ulice, zelené přítmí… vystihli jsme dobrý čas, v paříži jsem byl o měsíc později.

Opouštíme berlín a hurá do postupimi, kde máme za cíl jakýsi obrovský park se zámkem. Zámek nic moc, zvenku jako versailles a uvnitř jsme nebyli, zahrady pěkné, ale brutálně velké. Rozchod na dvě hodiny, a že si je tedy projdeme… centrální cesta od obelisku až po neues palais na druhé straně. Jdeme k paláci, já s lukym a dominikem, a trvá nám to snad půl hodiny… stále rovná cesta, a palác stále stejně daleko :) Něuvěřitelné. Vracíme se boční trasou kolem okraje parku, míjíme spousty jiných zajímavostí, fotím baby, veverky, kde co… jsem uchozený a žíznivý, zhicovaný, umírám… a přesto jdu dál :) Dojdeme zpátky až k obelisku, park jsme prošli celý napříč. Výkon hodný militantních turistů.

U busu už čekají ostatní, kolem blízké dodávky se předvádějí nějaké pubesc. němky až je to nechutně trapný… ale celé to bylo složitější :) Prošli jsme kolem nich ještě u stánků se suvenýry a dřepli na asfalt kousek od dodávky, já s lukym vytáhli foťáky a fotili je. Samozřejmě za námi pochechtávající se kvintáni a prváci, baby si nás tedy všimly… komu to vadilo? Nic se nestalo, přešly jen k dodávce a začali se do ní soukat, ale asi stylem, jako by to autí stálo na přehlídkovém molu. Už to mi bylo s lukym k smíchu. Podotýkám, že já s lukym jsme v tripu vzhledově i věkově nejstarší, ty nány tudíž pokukovaly po nás, banda pěti kvintátnů z nich měla jasnou prdel a ony to věděly :) Z dodávky extrémně hlasitý hip-hop (posádka samé holky), luky poznamenal „Jdu blejt“ a my se zvedli, otočili a odešli :) Tak zjevně natruc jejich hudbě i chování, až z nás to znechucení muselo kapat… pak ještě stojíme u busu, kvintáni z nich dál mají prdel, aby ne. Copak tys už v autě někdy seděla tak, že bys vystrčila z okna nohy? No ano, já taky. Ale pak i zbytek těla a řvalas do mobilu, aby tě slyšeli i v berlíně? Ále, dál to patlat nebudu, ještě bych nedojedl večeři…

Jugendherberge kdesi u jezera, na jehož jméno si nevzpomenu (ale na netu tu ubytovnu stejně najdu). Příjezd v podvečer, hned záhy kolem nás projdou nějaké němky ve spodním prádle a ručníku vykoupat se do jezera… příjemný začátek. Každopádně, mimo nich s námi areál sdílela nějaká mentální třída. To už bylo horší… když kolem tebe běží s nějakým bezdůvodným křikem zaostalé děcko, máš strach z jeho nevypočitatelnosti. Samozřejmě zde nechci budit dojem nějakého rasisty, mám jen až moc přímočarý názor. A pitvat to nechci. Hlanví budova a bungalovy, profové a pár děcek v budově, já luky s pošahaným dominikem a jeho mladším ekvivalentem pepou v bungalovu. Sestava za všechny prachy, ale bylo mi to ukradené, stačilo mi vyspat se tam… vzhledem ke složení tripu nehrozilo nic jiného. Nad nočním touláním jsem ani nepřemýšlel, nebylo kam ani za kým, chlastat už vůbec ne, nebyl důvod… zbouchl jsem něco ze zásob a s padajícím přítmím sraz před budovou, abychom si pak uprostřed areálu mohli něco zapět s kytarovým doprovodem lukyho mladší sestry.

Řekneš si, co to je za piovinu, tam někde v devatenácti zpívat uprostřed německa… jenže právě: nejela žádná sehraná rebelská parta, tudíž nikdo, kdo by to sabotoval. Byli jsme tam všichni, evča seděla uprostřed a hrála a člověk se tam cítil dobře. Jen kdybych znal ty songy… přilákalo to i ty postižené němce, ale ti se zmohli jen na tleskání. Ta druhá partia dospělejších to o svých kouřových jen sabotovala. V půl desáté rozchod, já s lukym sedíme až do jedenácti před bungalovem na lavičce i přes krutou kosu. Koukneme se i k nočnímu jezeru, kde se ožírají kvintáni, ale my se k nim nepřidáváme… od bungalovu pak sledujeme sprchující se třeťačky (v tom jejich), ale co bys chtěla přes zvlněné mléčné sklo vidět? Jen obrysy… což dominik rozpitvávat s gustem gynekologa, čímž mě opravdu jen utvrzuje, že je lepší se s ním neznat. Natvrdo to tvrdím.

Přišli kvintáni, pak jeden profesor, jejich stav mu ujít nemohl, ale jen nás poslal spát… a tak až do půlnoci operujeme v malinké místnůstce bungalovu, až se i já vydávám spát.

Probuzení, nejprve někdy k půl sedmé lukyho mobil, kterého si nikdo nevšímá. V sedm můj, přenastavuji jej na čtvrt na osm a spíme dál. Pak se jakž takž probereme, rozkoukáme, sbalíme, poskládáme povlečení… stejně jsem jen natáhl prostěradlo, zalezl do povlečení jako do spacáku a pokrývku přetáhl přes to… proč se nějak namáhat? :)

Snídaně alá švédský stůl, na výběr toho bylo opravdu hafo :) Kuchařky jsou rozesmál svým guten tag, protože jim bylo jasné, že to je všechno, co umím :)

Pas marcely se nenalezl, odjíždíme na moritzburg, zámek z pohádky Tři oříšky pro popelku, který si do zájezdu vydupala paní profesorka :) Zámek je to hezký, ale nikdy při smyslech nevolte jeho prohlídku. Hodinu a možná i déle vás budou tahat po patnácti místnostech a v každé bude průvodce zapáleně vychvalovat její krásy… samozřejmě německy. Neuvěřitelná nuda a vopruz v jednom, nikdy více. Pak jsme se koukli i na schodiště, kde popelka ztratí střevíček a zamířili dál.

Dál do drážďan, ale ještě kdesi na předměstí nám zastavili u supermarketu, abychom měli kde utratit naše tvrdý eura. Koupil jsem tam sestře krabici žužu k svátku :) A opět rozesmál prodavačku gutentágem :) Lukymu jsem předtím udělal chutě svojí schovanou pizzou ze zásob, takže tam v pekárničce po něčem takovém taky koukal. Jenže nic slaného jsme v nabídce nenašli, odcházíme a stojíme venku. No a zákaznice, která nás tam viděla, projde kolem lukyho a dá mu do ruky nějaké drobné (asi co jí vrátili) a mile se na něj usměje. Asi ať si něco koupíme… chudí češi nebo chudí studenti? Jedno z toho, luky to nepřijal, tak nějak jsme jí vysvětlili, že jsme si nic nekoupili, protože jsme nenašli nic vhodného a ne proto, že nemáme prachy. Ona to pochopila a začala o nějakém kamarádovi studentovi či co, jak nonstop nemá peníze… no, zajímavé setkání.

Drážďany nejdříve jen projedeme, abychom si z busu prohlédli památky, jirka o nich vypráví, až zastavíme u Zwingeru, opět se společně vyfotíme (já foťák opět neposkytnu). Procházíme městem, ochlazuje se, je pod mrakem, přesně jako v paříži… fotím holky i budovy a strašně se mi tam líbí. Kam se na drážďany hrabe berlín! Procházíme po jakýchsi terasách kolem labe a tam je úplně božsky. S lukym shodně opěvujeme krásu města… a nejvíce to tam připomíná již onu stokrát zmíněnou paříž. S ní totiž všechna města srovnávám. U jedné fontánky tam karina pošplíchá kláru vodou, záhy znovu, takže je zlitá úplně durch :) Její oplátku natočím na video :)

Odcházíme z nábřeží do města, opravuje se tam zbořený kostel… FrauenKirche… spojenci jej za války do základů rozbombardovali, a ještě v devadesátých letech tam byla jen hromada kamení. Nyní tam stojí identický chrám, jemuž chybí dodělat kopuli… tohle obdivuji.

Na náměstí rozchod na tři a půl hodiny, kdo chce, může po půl hoďce vyrazit s profesory dál městem. My se jdeme s lukym vymočit do podzemních wc, kde nemáme ani jeden drobný, které bychom nacpali do terminálu. 1×20c + 1×5c nebo 2×10c + 5c… K čemu mi v tu chvíli je x desítek euro? :) Týpek před námi tam také něco hodil, jenže málo… chvíli s dvířky casnoval a nikam se nedostal, tak se na nás usmál a odešel s tím, s čím přišel. No a luky tam jen dohodil nějakou minci, blikla zelená a my se nacpali do vrátek oba, právě když se hlídač nedíval. Že tam je, to nám došlo až při východu :)

Na náměstí exhibice smártíků, několik verzí, zkušební dráha… my ale jdeme s profesory dál na jakýsi vláček parkem, jehož dráhu obsluhují jenom děcka. Jdeme tam dlouho, div ne periferií města, přičemž míjíme jakousi hypermoderní budovu, kolem krásný trávník a stromy, antické sloupy ležící v trávníku, přímo u budovy plocha vody… čumíme jak z praku. Aneb jak může v cizině vypadat továrna na auta. Ale to už jsme u dráhy, čekáme na vláček… jenže v tom jede nějaká svatba, je plný lidí a chtě nechtě si já musím sednout do cizího kupé. Dvě ženy a dítě s patrně downovým syndromem. Taky zážitek, koukám po parku, je mi kosa, protože vláček valí… na jedné ze zastávek (např stanice zoo) vystoupí svatba a já balím svoje věci a utíkám za lukym, který se právě mezi svatebčany musel nacpat. A tak sedíme sami v posl vagónu jen s průvodcem a dvěmi mladými němkami, které tam také přistoupily. Luky fotí napravo, já nalevo, okružní jízda vlakem za všechny prachy :) Ale nádhera… při vystupování samozřejmě nafotím i ty němky ve vagónu. A ještě jim poděkuju, když si toho všimnou. Drzej až hrůza.

Návrat městem, zbytek času pro rozchod je jen náš, vlezem s lukym do mekáča a obědnám si čísburgr bez hranolek s kolou, dostanu čísburgr bez koly a s hranolkami. Se svojí němčinou se nehodlám s nikým hádat a poslušně platím :) Pak pokračujeme ke zwingru, viditelně se stmívá a znatelně prší. Že je kosa, to je samozřejmé… pomalu se tam všichni scházíme, až schází jen čtyři holky, co asi někam odešli na wc. Odcházíme k busu (750m), profesorka na ně čeká… stejně nás pak skupinka zůstává stát v mírném deštíku u busu, až dorazí ony holky a tvrdí, že tam žádná profesorka nikde nebyla, ale ona není ani u busu. Tak jí starostlivě píšu smsku (~10kč), že se už holky vrátily. Když jim to pak povím, tak se rozesmějí, protože si z nás dělaly prdel, profesorku potkaly, ta je poslala sem a sama se s jirkou vydala ještě něco nafotit. Při návratu se byla potěšená, že jsem se o ni tak strachoval a dostal jsem tribit :) Musím jí koupit nějaký lízátko, na oplátku. Holkám jsem samozřejmě připomněl, že u nich mám desku za sms a když mi pak busem těch deset káčé opravdu přicestovalo, těžko jsem skrýval rozpaky. Ony to také nejsou žádné slečinky, ale drsný holky ze starý školy. To bude asi tím mým charisma ;) Tak jsem ty prachy poslal zpátky :)

Opouštíme drážďany, vydáváme se zpět do Bohmen&Mahren… venku prší, padá tma, my koukáme na Letušku první třídy, Dědctví a pak jednu příšernou fekál komedii… fuj fuj fuj. Marcela s klárou opouští svoji pětku, půjčují si deku a ukládají se v uličce, leží tam a poslouchají diskmana… je to prý příjemnější než pětka. Věřím. A fotím je o sto šest :) Zasloužím si tak jejich nenávist, ale je s nimi legrace a nic víc bych si na cestu nemohl přát. Na hranicích trochu rozruch právě kvůli marcelininému chybějícímu pasu, ale občanka a seznam účastníků to zachránil. A pak už jen ničím nerušená cesta domů…

Vzrůšo samozřejmě hned v Dubí. Že to je bordel-město, to jsme samozřejmě věděli, ale co si pod tím představit… třeba budovu u silnice, kde ve výloze stojí hanbaté slečny a vrtí prdelkami na každé auto. U každé nové budovy/výlohy se z čela autobusu (profesoři, řidiči,…) ozval hurónský smích :) Však my se tem svlečnám (slovy vojty) smáli taky :) Jen z fotek kvůli tmě a jízdě nic není. To už jsem ani nefotil já, baterky mimo…

Praha, průjezd centrem, uháníme na vysočinu… a pak, někdy před druhou v noci, zastavujeme na náměstí v bástru, rozcházíme se, loučíme se… chvilku pokecám s jirkou, ale naprosto zasklím paní profesorku a vzpomenu si na ni až v autě, ale to již nechci odcházet. Ještě z okýnka mávnu kláře a marceli, s péťou jsem se již rozloučil… a naši mě odvážejí domů.

„Tak jsem se vrátil.“ (Sam, Návrat krále, J.R.R. Tolkien)

před 14 roky | Cesty | 5 komentářů

Komentáře

1 | lucinka | před 14 roky

jojo, jak ti závidím všechny tyhle školní výlety do ciziny! :-)

ale naše třída si vydupala literární exkurzi do Babiččina údolí, takže ve středu taky frčíme na výlet :-)

ad Moritzburg: tvůj popis nekonečného výkladu při prohlídce – když pojedeš do Vídně, tak v Hofburgu a v kobce s Habsburskejma ostatkama se připrav na něco ještě horšího – 3 hodiny povídání o historii v kuse, síla :)

reagovat

2 | juneau | před 14 roky

jenze tenhle byl posledni. priste uz jedine po vlastni ose.

no a ja byl ale ve vyhode, ze jsem neumel nemecky :) takze to nemohlo byt nudny na druhou :) pry v kazde mistnosti opakoval, ze na stenach jsou tapety z kuze :) Slyste to patnactkrat… asi bych nervil :)

reagovat

3 | lucinka | před 14 roky

jo, možná je někdy dobrý nerozumět, než se ztrapňovat, když průvodkyně položí řečnickou otázku: kdy vznikla první rakouská republika? a všichni na ni koukaj jak na… a nedojde jim, že stejně jako u nás 1918 :-)

reagovat

4 | juneau | před 14 roky

hm, to bych taky nevedel :) ale po nas tam zadne reakce nikdo nechtel

reagovat

5 | Hughhh | před 14 roky

naše škola nepořádá skoro žádný výlety :( co jsme si nezařídili, to jsme neměli…

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.