Moje tlamička
Den co den tě otravuji s popisováním svého zarostlého xichtu… že jsem líný, to víš. Že se tím pádem nerad holím, to je taky veřejné tajemství… zatím si to samozřejmě mohu dovolit, držet se nějakého imidže nemusím, jsem si svým pánem a v tomto týdnu, kdy nemusím vytáhnout paty z domu, mě také do sebezušlechťování v tomto směru nic nežene.
Tak to jsem já s šestidenním kožichem. Nerad se do objektivu usmívám, nejsem nijak závratně fotogenický a ještě ten zbytek inteligentního výrazu ničit debilním šklebem, to opravdu nechci… že mám na sobě čepici, to už je prostě tak. Přijdeš do kuchyně, na topení vidíš svoji zimní čepici. Tak si ji vezmeš a natáhneš na hlavu. A co jako?
Každopádně si sám připomínám toho úchyla s igeliťákem z Americké krásy. Podoba by tam byla 
Jen není tak zarostlej…
Tak, co chci dál podnikat… kouknu se na Ghost in the shell… hned mi bylo jasný, že ta ponurá hudba všude kolem je jeho soundtrack. Skvěle vypadající anime, přímý předchůdce Matrixu. Dnešní večer bude patřit pachu střelného prachu a včerejších fotonů, slovy recenzenta… od dob princezny Mononoke jsem snad ani žádný jiný japonský film neviděl. Těším se jak malý děcko.
Mno… už pár dní si říkám, že konečně půjdu brzy spát, ráno brzy vstanu a začnu se svědomitě učit. Hohoho. Den za dnem je tou hodinou druhá hodina ranní… a to vstávání pak stojí za to… jak já některým závidím jejich ranní ptáčkovatost. Prý je nejlepší učit se od devíti ráno. Fajn je před desátou i jen vstát z postele…
Tak jo. Už se nemůžu dočkat filmu…
Jo, kdo to ještě nepostřehl, tak jsem zkompiloval nový dizajn. Můžeš si ho v dizajnech otestovat…
před 17 roky |
Ze života | 
9 komentářů
vousaty neithan, to tu jeste nebylo 