Myšlenky mi bloudí po kraji

Táhne na desátou, v mé kancelářičce v patře mi plechové bubínky noťasu vyřvávají ENERGY playlist, a já ne a ne udržet myšlenku. A ještě mi něco kolem čtvrté spadlo do oka, a pořád to tam mám. To byla ivonka s malou v kočáře na projížďce, a já se nasoukal do modráků a vyrazil doshrabovat listí. V únoru. Máme na pozemku masivní ořešák, ze kterého na podzim opadalo masivní množství masivního listí a masivní hafo malých ořechů … a když ono listí klesalo na trávu jak moje tisícovky do advokátní úschovy pro koupi onoho pozemku, tak už se tehdejší majitelé s odklízením listí nijak neobtěžovali, a nechali to jako radost budoucím majitelům. A tak proč to nepouklízet, když je na to chvíle, že. Stará rezavá děravá vrzající korbice by se tu našla, hrábky taky, i křivá lopata … musím vyrazit na nákup do zemědělských potřeb. Kolečko, hrábky, lopata, krompáč, …

To byla akorát neděle, a končila návštěva in-law rodičů a in-law prarodičů, když se přijeli podívat na Barunku. Něco píva, něco slivovice … a odpoledne bylo rozjeté, játra taky, a já se bodře navlékl do pracovního a jal se to rozchodit s hrábkama na listí. Akorát že se za hodinku setmělo. Ale s čím jsem v neděli začal, s tím jsem dnes pokračoval, a odvozil zbytek listí z ořechu pryč. A pak ještě shrabal shnilá a rozpadlá jablka pod jabloněma … ty stihl stejný osud – proč bychom se srali se sbíráním padlých jablek, když to tu prodáváme, že. Ale kurňa, taky jsem na to mohl jít, když mrzlo. Shrabovat shnilý rozblemcaný jablka kovovejma hrábkama … zábava. A během toho jsem na mezi objevil konec plastové trubky … hm. Je to od přepadu ze septiku, a nebo je to svedený okap, který na každém rohu domu vede do země a kam dál netuším? Záhada. A takových záhad tu je! Přijde mi strašně k smíchu, jak jsou tu všemožné shluky harampádí, kde se skrývá bůhví co, a nám to tu patří a netušíme, co v tom je. Nedávno jsem po pár týdnech prošel celý pozemek, a koukal, kde co leží, co je zakryté plachtama… samé latě, trocha dřeva, stavařské fošny, rezavé kulatinky, cihle, siporexy, kachličky z koupelny, tři plastové sudy plné jemného štěrku … dílna, která vypadá prázdná, ale všude jsou samá překvapení – část fitlrace bazénu, asi nefunkční elektrická sekačka, podle všeho kompletní starý stan ve vaku, tupé rámové pily, pytel cementu v igelitovém pytli, kýbl plný všemožných dřevěných a plastových tyček a měděných drátů … pasť za pasťou, tajemství za tajemstvím.

A pak se stmívá, jedu s kolečkem plným listí za dům, v obýváku se proti televizi rýsuje ivonka na sedačce, asi s malou v náručí… a já si v kaluži vody čistím gumáky a říkám si: „Tak, dneska jsem SI tu douklízel listí, včera jsem SI támhle odklidili ta shnilá polena, ještě SI rozhrabu za domem krtečáky, ať se do jara ztratí, a ještě možná trochu pouklízím na SVÉ půdě, aby tam měl zejtra kominík lepší přístup ke komínu …“. Stojím na trávníku, ajťák v gumákách a montérkách, ruce v bok, unavený a lehce zpocený, a říkám si: „Tady je to moje, tady se o to starám.“

A vedle mě tam stojí dvoumetrový kamenný kříž jak na božích mukách. Asi pod něj zakopu tu Žufánkovu meruňkovici … aby bylo čím zapíjet Bářiny osmnáctiny.

před jedním rokem | Ze života | 2 komentáře

Komentáře

1 | youngparisian | před jedním rokem

Ten kdo vymyslel, že můžeš vlastnit kus země a postavit na něm dům, byl moc chytrej ;)

reagovat

2 | juneau | před jedním rokem

No, pravda, ještě 29.85 let to bude patřit Hypotéčce ;)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.