Na břehu řeky Styx

Tak si v tento okamžik připadám. Stačí krok dva a nebudu… na což mi stačí jakákoli řeka, nepotřebuju právě onen zprofanovaný potok v podsvětí, který dělí země živé od zemí mrtvých… ale zní to dobře.

Brigádu jsem přežil… s vypětím všech sil a nevím kolika bohů pomocí. Bylo to strašné, nepředstavitelné… při práci se na to moc myslet nedalo, kupodivu mi i přišlo, že při onom stereotypním vkládání časopisů slabost ustupovala a člověk se unavoval jen samotnou prací (tak je to v pořádku). Brzy se mu ale udělalo nevolno… prostě zle od žaludku. To naštěstí vklad končil, převzala jej jiná dvojice… sedím na židli a cítím, jak tělo po 40 minut jedoucí naplno žhne a sálá. Horečka jak kráva. A tak člověk sedí, čeká,… a brzy se roztřese zimou. Nemá nic k přioblečení, musí přežít v krátkém rukávu…

Na vkladu jsem byl celkem čtyřikrát. První směna se protáhla, dělal jsem tedy i kus její práce. S jedním zkušenějším klukem po pravé ruce to ovšem odsejpalo… bral magazíny po dvakrát větším množství než já, tak jsem to také zkusil a ejhle, jde to… svaly na rukou bolí, ale pracovalo se pohodově. Dáš-li do mašiny dvakrát více magazínu, máš dvakrát více času na připravení další dávky… a to se počítá. Když to tak dělají oba dva vkladači, tak je to bájo…

Ale říkej to člověku, který se sotva udrží na nohou. V noci mě prostě chřipka dostala natvrdo. Všechno bolelo, ruce zmrzlé nebo mi mohly horkem upadnout, ohnout jsem se pomalu nemohl… fuj. Ve tři paralen a do půl šesté jsem to nějak doklepal. Hromada, metro, skalka, muzeum, hlavák, vlak, zacvaknout dveře od kupéčka. Okamžik, na který jsem se těšil od chvíle, kdy jsem opustil kolej. Definitivní tečka za pobytem v praze a návrat na vysočinu…

Holky si zabraly každá jednu stranu kupé a ustlaly si na ní, já se uvelebil u okna a chvilku četl… a pak se probouzel ve větších městech… kolín, kutná hora, čáslav,… snad mě probralo bouchnutí dveří od vagonu, jinak nevím… holky vždy spaly nerušeně dál, já jen dával pozor na příchozí, zda se nám nebudou somrovat do kupéčka. Fajn pocit, být v kupé s dvěma roztomile spícíma holkama schoulenýma do klubíčka… pěkně jsem si ty zkoumavé pohledy procházejících cestujících užíval :)

Nutno dodat, že mi bylo dobře… chřipka se projevovala do cesty na hlavák. Ve vlaku naprostá pohoda a klid. Podivné… ale nevadilo mi to :)

Se zuzkou courákem do city… a rozprava nad tím, jak má dvoum klukům sdělit, že s nimi nechce chodit. Oba jsou její kamarádi a žádného z nich nechce naštvat, rozzlobit… atd. „Prostě nedošlo na přeskočení žádné jiskry,“ obhajuje se a já jí plně rozumím. Jenže jak pak takovou informaci podat… zeptala se mě, co jsem v takových situacích dělal já. A já si nemohl vzpomenout… možná je tím řečeno vše, ale možná jsem prostě nic takového nikdy neřešil. Možná jsem nikdy žádnou holku neodmítal… kolik jich taky bylo, že.

Cesta přes city, díky bohu jsem opravdu v pohodě a cestovku unesu, nechcípám… a potkávám evu a lukyho, spolužáky z gymplu. Povídání, zážitky,… s evou jedu busem domů jako mnohokrát dříve. Ta samá eva… kde ty roky jsou… možná by to ale bylo jiné, kdybych netoužil po ničem jiném než po mlčení (v tom stavu, v jakém jsem byl). Ale hezky jsme si popovídali.

Doma stále nemocná máma, nově nemocná sestra… sedám k pc, chvilku povídám s ivkou, dodělávám projekt do javy… zbytek nechám na zítra, i kdybych si měl noťas dotáhnout do postele…

13:10… dobrou noc, nashle zítra ráno :) (nebo ještě dnes v noci?)

před 13 roky | Ze života | 1 komentář

Komentáře

1 | FRETTIE @ | před 13 roky

nemocnej ...

tak zalez do posltele .. ale sam… nebo spis s notasem :)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.