Naprosté... naprosté... naprosto!

Divnej nadpis, viď? Má to svoji logiku… jsem naprosto… naprosto… co? Rozčarován je silné slovo, ale vhodnější mě nenapadá. Z netu. Z blogů.

Asi realizuju to, co stejně nikdy nedodržím: jen bloggovat, neserfovat. Nečíst jiné blogy. Nekonfrontovat svoji osobnost s životy jiných lidí. Nerozptylovat se jimi… nenechat se rozhodit. Je to zbytečné z mé strany a nezaviněné ze strany jejich.

Ale je to. Jsou věci, které na sobě nezměním.

A věřila bys, že mi nehraje hudba? Že tu sedím v tichu? Podivné…

Mohu navázat na povídání ze včerejška, kdy jsem datlil do špinavé klávesnice ve třetím patře areálu vše na jižáku. Nechal jsem toho a vyšel z učebny a opět se nechal zaskočit oranžovými tečkami posetou tmou za okny chodby. Noc… z koleje jsem odcházel za světla. Škola tichá, na chodbách skoro nikdo… podivná osamělost. Vyjdu do atria a nezabočím jako obvykle dolů k menze (kolem které chodím na kolej), ale nahoru k parkovištím, odkud duní živá hudba. Když už se tam ta akce konala…

S nárazem do marihuanového kouře mě veškerá chuť do zábavy přešla.

Pustím si hudbu tady… nebo usnu. Ale že by to pomáhalo…

Na koleji sám, s jakubem jsem se u vchodu minul. Telefonát mámy, večeře, sprcha… a pak už jen vysedávání u noťasu a čekání na prozvonění od danči, že mohu přijít s notebookem pustit jim nějaký film. Na opakování (resp přípravu do) angliny jsem se svědomitě vykašlal… 20:39, zvonění mobilu, danča. Vzal jsem elektroniku, klíče, pozhasínal a opustil tichý prázdný pokoj. O tři patra výše ťukám na dveře…

Nečekal jsem, že bude danča sama na pokoji tak jako já. Pravda, jakub byl jen venku, ne doma, jako její spolubydlící. Trošku mě to zaskočilo. Sestavil jsem aparaturu, vše nachystal… ale povídání se pořád točilo kolem školy, dojíždění. V duchu jsem zavrhl i opakování angliny někdy v noci po návratu od danči, řekl si kam spěchat? a problémy světského světa hodil za hlavu. Byl jsem v příjemně zařízeném pokoji s fajn holkou, která na sobě měla roztomilé holčičí obyčejné oblečení (yeah, so sexy) a pro kterou jsem měl na škole vždy slabost. Jak snadné je pak odpovědět „… a dančo, kdybys měla s tím excelem jakýkoli problémeček, stačí se ozvat a já ti pomůžu.“ Slova jednoho songu: „Girl with this face don't need money… and you know it, you know it!“ Přesně tak…

Pustil jsem Lásku nebeskou, kterou jsem ještě nikdy neviděl celou a přitom věděl, že je to skvělý film. Nebo jsem ho už někdy viděl a přesto si přál zhlédnout jej znovu. Noťas na stůl proti dvoupatrovce, posadit se (lehnout, dřepnout, rozvalit) na posteli zády ke zdi a sledovat. Srkal jsem čaj, který mi danča uvařila, bavil se filmem stejně dobře jako ona, kterou taky nadchnul – nebo se jí alespoň líbil – a přemýšlel. Takové prostředí moje centrum fantazie a předvídání naprosto neskonale dráždilo. A na miliardy světelných let vzdálen realizaci svých představ, nemohl jsem si přesto zakázat rozvíjet je…

Danča má kluka, už hafo let, pokud vím… ale jak by se situace vyhrotila, kdybych se k ní naklonil a políbil ji? Nebo se o to jen pokusil? Když už nás od sebe dělilo těch třicet čtyřicet čísel vzduchu… co by udělala? Co bych udělal já? Nechala by se políbit? Zavřela by oči a svezla se na polštář?… před očima mi ubíhal film, a za filmem na noťasu Láska nebeská.

Na otázku, co mě nejvíce charakterizuje odpovídám „Moc přemýšlím.“ Věřila bys mi to?

Něco před půlnocí, film končí… a stejně jen sedíme, sledujeme titulky, hledáme v nich slavná jména (a že jich bylo)… nemám se nijak zvlášť k odchodu (nechce se mi), ale danča leží na své posteli, odpočívá, lenoší, pomalilinku usíná… v takových okamžicích vypadají holky nejkrásněji. Zapomatuj si to a až budeš někdy v něčí společnosti usínat, mysli na to.

Tolik slov, a to jsem teprve u včerejší noci…

Přátelské rozloučení před pokojem, úsměvy… a na pokoji jakub koukající na Ztraceno v překladu, film, který stejně jako já považuje za geniální. Lukáš z vedlejšího pokoje se ptal, co je to zač. „To je vlastně film naprosto vo ničem, ale natočenej úplně božsky.“ nci než souhlas…

Chvilku jsem se balil, a pak to stejně jakub zabalil. Ležel v posteli, přemýšlel o aktuálním životě zakolejeného vysokoškoláka… jak fajn to na kolejích je. Jak fajn je to ve škole… jak fajn… spánek.

A buzerace mobilem v… 7:45. Rychle jsem ho típl, abych zbytečně neprobral i jakuba. Tichá snídaně s koukáním do skript angličtiny… tedy ukusování suché patky chleba a upíjení čisté vody :) Holt jsem se měl včera s vyžíráním ledničky krotit…

Chladným ránem do školy na hodinu angličtiny. Vyvolán na summary úvodního textu lekce… po půl roce bez angličtiny celkem komedie, ale prošpikoval jsem svoje koktání slovní vatou about boring text a blah blah blah, prostě subjektivismus až nadoraz. A proč nakonec neříct, že to byl nudný článek? Vždyť by to natuty nikdo jiný ze skupiny neřekl, neodvážil se… pak už nebylo co řešit. A ona taky profesorka (asistentka?) po nás přesně tohle požaduje. Vlastní názor, vlastní pohled. Nějak (opravdu) nudné shrnutí textu ozvláštnit. Stačí říct, kotě.

Vzpomínka, středeční odchod z netu, tuším. Už mířím téměř opuštěnou halou k východu z budovy a někde se rozehraje mobil. Opravdu nic zvláštního… jenže kolem nikdo nebyl, i ten přede mnou se rozhlížel, až jsme oba spatřili blikající roh odpočívacího křesla. Pod… součástí křesla, na níž se sedí… blikal a zvonil mobil. Nějaká nóbl nokia, tak 7210, tipuji. Ten přede mnou se neměl k tomu, aby se angažoval, tak jsem mobil vytáhl, na displeji cizí číslo… zorientoval jsem se v klávesách a zmáčkl zelenou čárku. „Ano?“ A začalo obtížné vysvětlování volajícímu, že nejsem žádný lukáš, ale někdo, kdo našel lukášův ztracený mobil, který mu musel vypadnout z kapsy při sezení v kresle a zapadnout do křesla. Těmi je vstupní hala lemovaná a jsou nonstop obsazená… chlápek v hale na mě koukal jako na zloděje, a dokud jsem si ho všímal, zaslechl jsem cosi o okamžitém nahlášení nebo navrácení, kdo ví… ale jak říkám, vzduch opřený o zábradlí schodiště. S klukem na druhém konci jsem k radosti nás obou domluvil sraz před barem karlos, protože i on byl na jižáku a já to měl při cestě na kolej. Opět oblíbené čekej oranžovou košili a vyrazil jsem do oranžové tmy noci… před karlosem nějaký kluk stál a volal a beztak ho moje sebejisté postavení před něj znejistilo. Ale můj protěšjek to nebyl :) Ten dorazil za minutku, já mu předal mobil, jehož ztrátu resp nález se zavázal oznámit rodičům jeho kamaráda… poděkoval mi, že jsem férovej kluk, a rozešli jsme se každý jiným směrem.

To by přece udělal každý… (a teď si o této větě mysli, co chceš)

Po anglině na kolej, opět jsem se s jakubem jen minul… nabalit do cestovky poslední věci, do báglíku strčit láhev vody, nějaké sušenky a oplatky (svačinka – oběd – svačinka), doklady a Evropskou politiku 1648–1914. V metru jsem ji otevřel někde kolem let 1740, tedy padesát let před VFR, kterou jsme zahájili studium tohoto předmětu. V metru, na hlaváku, ve vlaku, v buse… tam všude jsem četl a prokousal se až k Bonapartovi. Dobrý skóre. Už jsem jen 50 let za poslední přednáškou…

Vlak… zase jsem seděl v kupé o sedmi lidech, čtení mě unudilo, opřel jsem se tak pohodlně, jak jen to šlo, a poklimbával. Co jiného ve vlaku dělat? No tak třeba sedět v rezerovaném kupé, ze kterého jsme byli slušně, leč důrazně v Kutné Hoře vykázáni a nahrazeni nějakou třídou cestující až do brna. Takže jsem od Kutné Hory 150 kiláků stál v uličce… a četl si, co mi zbývalo? Ale uspokojivé to nebylo… a co mě znepokojilo více než bolest v nohou, to byl pohled na mobil (== hodinky). Vlak nabral 15 minut zpoždění. V průběhu jízdy jsem si toho nevšiml, ale bylo to tak. A tak jsem byl v 14:30 ještě hafo vzdálen bigcity a řidiče autobusu, který v ten okamžik na zastávce před vlakáčem nabíral poslední cestující, to pranic nezajímalo… v 15:45 jsem se už po nástupišti ani nesnažil spěchat. Obklopen mlhou a chladem vysočiny, v džínách milované oranžové košili… když hardcore, tak hardcore! Zaujmout je prvním krokem. I Viewegh o tom ve Vybíjené psal, ale číslo stránky ti nedám. Checknout zastávku jsem už ani nešel, zůstal jsem stát v miniaturní nádražní hale… přímo uprostřed. Lavičky byly obsazené, ke stěně se mi nikde stavět nechtělo… a tak jsem zůstal asi čtvrt hodiny uprostřed haly. Je to zakázané? Není. Je to potrhlé? Je. Nutno dodat, že další bus mým směrem mi jel asi za 45 minut, takže jsem si z ujetého autobusu nic moc nedělal.

Sledování procházejících lidí, mobilu, nástěnných hodin, procházejících lidí, přicházejících a odcházejících… prošla holka a postavila se ke stěně někde za mnou. Periferně jsem po ní občas kouknul…

A nakonec ona byl důvodem, proč jsem svoje vyhřáté místečko uprostřed dění opustil. Dal jsem si báglík na záda, cestovku na rameno, otočil se a šel přímo k ní. Na místo vedle ní. Dokud čekala, že si stoupnu někam za ni, dělala, že mě nevidí. Ale když jsem dva metry od ní zastavil a odložil bágl, zvědavě se na mě podívala. „Můžu se postavit vedle tebe?“ Můžeš, odpověděla mi s úsměvem. „A nechceš si taky povídat?“

Šokovat. Šokovat a překvapit, odzbrojit… naprostou otevřeností zbourat zábrany. Věřím, že sedmnáctiletá martina takového šílence ještě nikdy nepotkala, nebo o mě tak alespoň přemýšlela. Ve všech jiných situacích by naše povídání vyznělo směšně a nahraně… odkud jsi? Kam jedeš? Kde studuješ? Co studuješ? Co budeš dělat o víkendu?… jenže jak by mohla být naše konverzace brána vážně, aby mohla být nakonec považována za trapnou? Prostě to nešlo… a tak jsme si povídali, samozřejmě jsem toho nejvíce odmluvil já, ale kupodivu mi to nedělá nejmenší problémy. Nezapomeň, On the road a Catcher in the Rye… nic víc za tím nehledej. Nic víc…

Nechtěl jsem se nudit, toť vše… rozhodně jsem nepočítal s jakýmkoli vývojem. Když řeknu, že jsem po něm netoužil, tak už ze své přirozenosti samozřejmě lžu. Ale pro změnu jsem o čemkoli podobném ani nepřemýšlel. A jen poslouchal její rozesmátý hlas… vidím sám sebe za týden: na zastávce v čáslavi vykouknu z okna vagonu a budu hledat vínově červenou čupřinu vlasů.

A možná bude dobře, když ji nezahlédnu.

V buse věrka s klukem, pár slov, na nádru v city míša, pár slov, cesta domů… naházet do sebe kopec jídla, sbalit softwarovou výbavu a noťas a hurá k babičce resp tetě zkompletovat jejich nové pc. Pozapojovat kabely, nainstalovat xpa, všechny potřebné programy pro účto a správu podniku, pak fičurinky k digitální kameře… několik hodin to zabralo. A jako před týdnem u ivky opět kouzelník, programátor, pan inženýr… hezká role. Jen jsem v rukou prohazoval cédéčka, rychlostí blesku odklikával instalační formuláře a dělal další smrtelníkům nepochopitelné věci… až táhlo na jedenáctou a jejich pc bylo komplet. S budoucí existencí bezdrátu ještě zasíťování a nebude mu chybět nic. Došli mi, že se mi budou chtít nějak odměnit a ani argument, že to byla věc, na kterou jsem se celý týden těšil, je neodradila. Samozřejmě mi to bylo od začátku jasné, že si to budu muset vzít, ale je slušností odmítat :) Láhev chorvatského bílého, láhev červeného a láhev jakési skotské či co. Tak tomu říkám odměna podle mého gusta. Prachy bych prochlastal, ale tohle si užiju. Konečně na vlastní kůži zažiju, co s ivkou dělá víno, protože mě varovala, ať si to nepřeji vidět. Ale usmívala se podezřele šibalsky ;)

Domů jsem řídil, skrze vysočinu utopenou v tmě a mlze… průměrná rychlost pade, po kopečkách třicet až čtyřicet. Orientace podle desíti metrů krajnice, víc vidět nebylo. Zábava… a koloušek stojící u silnice, dvě zelené tečky jeho očí a já na brzdách a div ne ve smyku. Žludek se mi sevřel jako ještě nikdy. Zatracenej respekt z těchhle debilních zvířat. Ať si ho sejme někdo jiný…

A taková malá otázka: jak moc velký musí být člověk grafoman, aby po vyčerpávajícím dni (týdnu) nešel spát a místo spánku dvě hodiny bloggoval? Zítra jedu k ivce, je tedy jasné, že se opět tento víkend nevyspím… a číst to po sobě nebudu. 12 837 písmen, dva tisíce slov… přibližně. K tomu není co dodat…

před 14 roky | Ze života | 10 komentářů

Komentáře

1 | alcarin | před 14 roky

ne, není… mám za sebou 26 probdělých hodin a jdu psát. divíš se? já ne.

reagovat

2 | pif | před 14 roky | www.pifik.com

tak to je nadherny :)) mi prijde ze ses nejen grafoman, ale tak nekdo kdo nema s nicim problem a vsechno bere s nadhledem, v pohode ;) takovych lidi je malo :)

dve otazky: 1) co te tak sokovalo? 2) jakej mas mobil ? :))

reagovat

3 | juneau | před 14 roky

mne nesokovalo nic. alespon tedy nevim, na co presne odkazujes. a mam 3210 ;) a nemenil bych :)

reagovat

4 | czicza | před 14 roky | jitka.bloguje.cz

jee..3210 jsem mela taky..po mame. Byla fajn, ale ted mam motorolu – nalezence (bratrzeek ji nasel na nejakych zavodech terenaku mezi tema pneumatikama co tvori barieru).

PS:Tolik grafoman jako zatracene dobrej blogger.

reagovat

5 | pif | před 14 roky | www.pifik.com

„Má to svoji logiku… jsem naprosto… naprosto… co? Rozčarován je silné slovo, ale vhodnější mě nenapadá. Z netu. Z blogů.“

reagovat

6 | juneau | před 14 roky

czicza> tohle byl asi prvni mobil, co jsem kdy nasel. Ale nechat bych si ho asi nedokazal.

pif> nemuze me sokovat neco, co trva uz mesice.

reagovat

7 | pif | před 14 roky | www.pifik.com

jasne a to je co ?

reagovat

8 | czicza | před 14 roky | jitka.bloguje.cz

juenau>Ten „muj“ puvodne patril nejakemu nemeckemu obcanovi (D2 karta uvnitr). Ja nevim jak to presne bylo, ale hledat puvodniho majitele pry uz nemelo cenu

reagovat

9 | juneau | před 14 roky

czicza> samozrejme, taky bych si ten mobil asi nechal, kdyby na me sprechnil deutsche… ale kdyz byl jeho vlastnik, resp kamarad v okruhu stovky metru, tak to byl jiny pripad.

pif> znechuceni.

reagovat

10 | czicza | před 14 roky | jitka.bloguje.cz

juneau>tak tak

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.