Návrat od moře

Před rokem jsme se tuším vrátili z horka Primoštenu do sychravého českého července. Džíny, trika, ne-li něco teplejšího. Tentokrát je to návrat z jedněch tropů do jiných tropů. 3/4ťáky a jinak nic, jen opálené tělo ;) Zpocený jsem i u pc, vyvenčím kimču a asi si vlezu do bazénu. Těch 22°C osvěží.

U moře bylo fajn, ale dojmy sepíšu – pokud vůbec – někdy jindy. Zajímavý je určo fakt, že hned první den jsem se ve slabší chvilce zařekl, že to je moje poslední dovolená v Chorvatsku a určitě o ní nic nenapíšu. Inu, je se na co těšit :)

Jiná zajímavá věc je ta, že jsme na Moravu přijeli někdy o půl sedmé ráno (k ivonce), lehounce jsme dospali cestu a v jednu hodinu jsme dorazili až k nám domů – a o půl čtvrté už naši vyráželi se sestrou na jejich dovolenou. Takže jsme převzali dům, zahrádku a pejsana a nyní tu budeme devět či deset dní úřadovat sami. Výměna jak noha :) A mít na povel rodinný dům … to bude zábava.

Obzvlášť, pokud se ani ne hodinu po odjezdu zbytku rodiny strhne bouřkové peklo, které mě donutí opět natáhnout ještě vlhké a slané plavky a v ťapkách a pláštěnce se brodit proudy vod kolem domu, schovávat vzrostlý citrónovník pod balkón a kontrolovat, jestli si voda valící se po silnici nenajde cestičku i k našemu domu. Nenašla. Našla si jinou. Skrze střechu. To tak – poté, co ivonka rozbila skleničku – stojím na chodbě a poslouchám. „Ivi, slyšíš taky, jakoby někde kapala voda?“ A kapala, už dlouho :) Pod střechou, vedle komína, čůrky vody po zdech, kapky skapávající z podbití střechy … po podlaze jsme rozestřeli naše osušky od moře, přidali vajlínek a hrnec a každou chvíli to chodili kontrolovat. Pršelo vydatně.

Na dovolené mě ovšem postihla tragická, TRAGICKÁ ztráta. Zemřel mi foťák. Můj věrný souputník, který se mnou vydržel dobře šest let, přestal fotit. Z ničeho nic nereagoval na stisk spouště. Jinak běžel tak jak měl. Ale foťák co nefotí … a tak jsem ho včera večer dvě tři hodiny rozebíral. Malé šroubováčky a už jsem jel. Potřeboval jsem se dostat skrze jeho plastové tělo pod spoušť a podívat se, co se tam stalo. I kdyby jen ze zvědavosti – pokud by se už nikdy nerozjel, nelišilo by se to nijak od nynějšího stavu. A tak jsem šrouboval, šrouboval, oddělával plasty a koukal, kde co a jak funguje, abych to mohl zase složit, až jsem těžce odstranil i součástku se spouští (přehlédl jsem jeden ukrytý šroubek a sprostě jsem ho vylomil). A opravdu, hned z ní vypadla ochozená komponenta, která zajišťovala kontakt v případě namáčknutí a domáčknutí spouště. Po těch desítkách tisíc stisknutí se odlomila od tištěného obvodu, ke kterému byla přiletovaná. Přilepil jsem ji sekunďákem, ale sám jsem nevěřil tomu, že by titěrné pacičky měly kontakt, aniž bych je nějak nepřiletoval. Foťák jsem lehce složil zpátky, nacpal do něj baterky a ten se – kupodivu – rozjel. Spoušť namačkávala, leč nefotila. Foťák na ni nereagoval. Takže problém v kontaktu. Inu, asi budu muset vyzkoumat, jak se pracuje s pájkou, co má táta někde v garáži. Nikdy jsem ji v ruce nedržel. Ale sám jsem překvapený, protože když jsem se ve foťáku vrtal a všelijak v něm páčil šroubovákem, abych oddělil díl se spouští, povedlo se mi spojit nějaký kontakt a z těla vylétla se zapraskáním jiskra jak bejk. To jsem zíral. A přestal věřit, že až do něj nastrkám baterky, opět pojede. Ale jede. Dnes večer asi dojdu pro tu pájku.

Večerní venčení kima proběhlo za sucha, ale od jihu se údolím řeku začala hnát temná mračna páry stoupající ze svahů, sotva sto nebo dvě stě metrů nad zemí. Vypadalo to démonicky, tajemně … rychle letící mraky tak strašně nízko, potrhané, temné, a vysoko nad nimi blesky. To je lepší mít nad hlavou střechu, i kdyby do ní mělo zatékat :)

Po půlnoci jsem konečně vlezl do postele, kde již ivonka hodinku chrněla, abych z ní během deseti minut zase vystřelil kvůli podezřelému hluku z přízemí. A zavřeštění kočky. Aha, takže Amálce a Matesovi zase do kotelny vlezl nějaký cizí kocour a hodlá je tam utiskovat a kempovat až do rána. Ani omylem. Ne, když jsem pánem domu já. A tak jsem o půl jedné v noci svedl boj s huňatým tmavým kocourem ozbrojen jen dlouhým koštětem a vyšňořen ve vysokých gumákách, bundě a rukavicích, abych měl na těle co nejméně prostoru, kam by ta svině mohla zatnout drápy. A že to byla svině … naše kočky v tahu a tenhle pecivál pocházel po uhelně, útočil na koště, kterým jsem ho dráždil a já se ani omylem netoužil dostat do jeho blízkosti. Člověk si řekne kočka … ale strach jsem měl pěkný – čekal jsem, že bude ta svině před koštětem utíkat a snažit se najít únikovou cestu, ale ona ne, sekala po něm drápy a syčela jak šelma. Nakonec, když jsem jí dopřál asi deset minut strachu a doufal, že si to zapamatuje, jsem na ni finálně zaútočil, přitlačil ji koštětem k oknu (aby po mně nemohla skočit) a obešel ji, aby měla volnou cestu ke dveřím ven z domu. Pak jsem ji shodil z parapetu, flákl ji přes záda a vyběhl za ní ven s ďábelským vrčením. Tak uvidíme. Amálka ráno přiběhla, jako kdyby mě roky neviděla, ale po Matesovi není ani vidu ani slechu.

Nakonec, ráno jsem měl jiné problémy. Sedl jsem k pc, abych začal vyřizovat práci a nahromaděné mejly … jak se ivonka probrala, poprosil jsem ji, aby mi uvařila kávu. A ona sešla do kuchyně, dala na kafe a vytáhla žaluzie na okně. Lup, provázek jí zůstal v ruce a místo stažených žaluzií se z nich vytvořil efektní vějíř, jak se jeden z ovládacích provázků přetrhl. A tak jsme je hodinu opravovali.

Ani po obědě se mi nepodařilo vrátit k práci a teď pojedeme do lesa na houby, které naši slíbili babičce a které musíme nasbírat my. Tak předáme ještě i dary od moře a on bude zase večer. Ty dny budou utíkat asi docela rychle…

před osmi roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.