Nebaví mě to

Chci být upřímný a nepředstírat… psaní mě přestalo bavit.

Je to nedostatkem času? Nudným životem? Minimem témat? Určitým vyhořením? Pocitem šedivého času?

Jak živě si vybavuju interiér autobusu, který mě den co den rok co rok téměř polovinu života vozil z gymplu domů… pár desítek metrů od zastávky najel na hlavní silnici a uháněl z mírného kopce ke křižovatce… a mě zlákal pohled přes širé louky po levé straně ke vzdáleným zalesněným kopcům, od nichž se po celé obloze rozlévala šedivá mračna. Den co den…

Štěrk skřípe pod pevnou podrážkou, holé černé stromy a slehlá zimní tráva… cinkání klíčů, ticho v domě… pár povinností, hučení ohně,… šum počítače, word a dokument, já na nepohodlné židli, ruce za hlavou a hlava v oblacích. Psal jsem a psal… a miloval to.

Za poslední dva roky jsem nenapsal snad ani řádku. Už ani nevím, kam jsem zašil poslední text, který jsem si rozepsal… odehrával se v létě.

„Dvě hodiny v noci. Půjdu spát. Půjdu si lehnout a v chladném pokoji koukat do stropu a snít si svůj budoucí život… To je přesně to, co udělám. Celý si ho vysním… a dobře se na to následné zklamání připravím.“

Pár lidí si možná vzpomene na můj ujetý styl zápisu data: 12011902200303… 12.února 2003 01:19, středa…

Byla toho spousta… složka /txt/, kde jsem si uchovával texťákovou podobu svých úvah… 394 dokumentů. A jeden z nich index.html… hned mi to došlo. Tajný netový deník. Deset minut mi trvalo, než jsem si vzpomněl na adresu… a je tam, celé ty roky. Únor 2002… poslední zápis únor 2004. Předposlední zápis únor 2003. Že bych dnes zase přidal pár desítek řádků a zhodnotil uplynulý rok? To by šlo… půl hodiny budu vzpomínat na heslo k ftp. [O minutu později] Na první pokus??? No tomu říkám štěstí.

Poslední povídka v texťáku (dříve vše word-only), poslední dva řádky volné, a pak jen pár číslic… 27.10.03 :: 02:41

Snad ti to nepřijde tak slizce patetické, jak to musí znít. Někdo ťuká do klávesnice, někdo píše… já dříve také psal. A nyní se za tou dobou ohlížím a chybí mi. Nemám iluze o úrovni svých literárních kousků, ale… je to moje minulost. Z nějakého důvodu jsem to psal… nejčastěji v noci, nejčastěji v zimě.

Pak ale puberta odezní a člověk začne dělat spoustu věcí… bez psaní se obejde, nakonec na to ani nemá čas. Pak už si ani nevzpomene… a vzpomene-li si, ani neví, kam si složku s písmenky schoval.

A když ji pak najde, jen zamlkle zírá na monitor… kdo byl ten člověk, který psal?

07152711200204 Připadáš si jako jeden list ze stovek jiných, které se prohánějí ulicemi odpoledního města. Připadáš si stejně mrtvý, seschlý a bez života, i vítr s tebou cloumá stejně a unáší tě životem naprosto bez tvé vůle. Svět kolem tebe je chladný a tebe těší tento zvláštní chlad, náhle se toho světa dotýkáš, konečně spolu ladí příroda i svět. Nikde není kapka vody, vše je zmrzlé a zšedlé, tlející listí na chodnících, zlámané větvičky nahých keřů, orvané větve okrasných a nyní polomrtvých javorů vysázených kolem ulice, kterou právě jdeš… za tebou není nikdo, před tebou není nikdo, slyšíš vzdálený hluk města, a skřípání prachu a písku pod podrážkami bot. Nezapínáš si bundu, chceš cítit zimu, nechceš před ní utíkat, protože jí nelze utéct… ani tomu tichu, které náhle vnímáš, ticho umocněné mrazem a šedou modří zamračeného nebe nad hlavou… připadáš si jako součást toho všeho, a přitom jsi schopen svět pozorovat z nadhledu a myslet si, že se tě to netýká, že jsi někým, kdo do tohoto soukolí bytí nezapadá a jen jím prochází jako tou špinavou a prázdnou ulicí, kterou se prohání vítr a pohrává si s tvou rozevlátou bundou. Z odlehlých částí města jsi vržen do života náměstí, do hluku a zmatku, pocit ticha mizí, pocit samoty sílí, utíkáš pryč od lidské společnosti k nádraží, směrem k domovu. Vcházíš pod zamrzlý okap, malinké krápníky shlíží pod sebe na tebe, pod botama písek a špína, před tebou nikdo, za tebou nikdo, v duši zvláštní pocit vytržení z reálného světa a na rtech úsměv, umocněný iluzí, že tohle přece nemůže být pravda, že to přece nemůže být tvůj život, o čem tak dlouho přemýšlíš a jímž procházíš jako městem, které bys raději neznal… Stojíš v autobuse a díváš se z okna… sám nevíš, co chceš a moc dobře víš, co nechceš. A právě to je to jediné, co máš. Tohle je podzim…

před 13 roky | Ze života | 3 komentáře

Komentáře

1 | Max @ | před 13 roky | maxovo.net

je to pěkné a měl bys v tom pokračovat – toť můj názor ;) psal jsem básničky (říkal jsem tomu veršovánky) a když jsem je zveřejňoval na minulém blogu, tak mi tam chodilo moc negativních reakcí… přešel jsem tedy na minipovídky a reakce jsou už v pohodě :)

reagovat

2 | miira | před 13 roky | miira.webz.cz

Máš pravdu...

…tohle je podzim. Podzim jak ho znám.

reagovat

3 | skaut @ | před 13 roky | www.skaut.borec.cz

je to tak

moje poslední báseň omyl zjistil jsem že je ještě jedna ale stejně uvedu tuhle ona se sem hodí.: O básnictví Pod temnou oblohou si mladík kope hrob zabitou myšlenkou, stem rozmazaných slov

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.