Něco se mi zdálo...

Při včerejším blogování jsem na to zapomněl, ač jsem o tom psát chtěl. Záhy po obědě někdy po třetí (pozdní návrat z lesa) jsem prostě lehl na pohovku a odpočíval. Nacpal jsem se totiž pořádně a chvíli jsem nehodlal nic dělat… nu a přemohl mě spánek. Což není nic divného, často přijdu ze školy a rovnou vlezu do postele, abych kolem osmé vstal na večeři.

Z kuchyně hrála hudba hifiny, hovor rodičů mi lezl do myšlenek pořád, tvrdý spánek to nebyl, to musíš sama pochopit :) Neustálé přecházení z reality do halucinoidního snění, přemýšlení pod zavřenými víčky, snění s pohledem na strop… to, co se mi zdálo, nebyly snad ani sny… rozmazané pocity, chvilkové střihy příběhů, myšlenky a slova znějící kolem vepsané do několika záblesků čehosi, co by jen velký optimista nazval snem. Pásmo roztěkaných myšlenek převlečených za sny… v paměti mi zůstal jenom jeden.

Ležím na té stejné pohovce ve snu i v realitě. Zdá se mi o tom, co doopravdy bylo… jenže tam nejsem sám, na druhé straně leží schoulená eva. Ta moje slavná sedmiletá (dobou trvání) platonická láska. Nelekám se, nejsem překvapený, beru to na vědomí jako naprosto normální věc. Spí… nic jiného nechci ani já. Dobře vím, jak tento vztah-nevztah dopadl v realitě, ctím tu nikdy nevyslovenou úmluvu a uznávám, že jinak to být nemůže. Je tomu tak v realitě, je tomu tak ve snu. Jen se pousměju, cítím se vážně dobře, a chci také spát… schoulím se, usínám, moje bezvládná ruka se dotkne jejích nahých zad mezi tričkem a džínami. Procitá a usmívá se, bere moji ruku a pokládá ji jinam. Ten úsměv… jako by říkal: „Ale juneau, vždyť víš, že to tak nikdy nebude…“ Přesto ví, že jsem to nezamýšlel. Já vím, evi, já vím… posadím se na pohovce, chci odejít, aby mohla spát pohodlněji, pro nás dva tam není dost místa. Ptám se, zda chce můj polštářek, sama má pouze jakýsi maličký, který ji před nepohodlím opěrátka moc nechrání. Hlesne že ne, ale to pro mě není odpověď… z polospánku se usmívá, podkládám jí hlavu svým polštářkem, upravuji pokrývku a odcházím.

Někdy se sám sebe ptám, jak jsem ji mohl milovat. Jindy se sám sebe ptám, jak jsem ji mohl přestat milovat. Nejčastěji se ovšem ptám, co k ní vůbec cítím. Nejsem si tím docela jist. První láska.

Ach jo… :) Lepší brutální všechno než nic, žejo, fixo. „… tvoje srdce je antarktýda… tebe už nebolí, tebe už vůbec nic nezajímá, v srdci máš náboj a pistoli teď držím já…“

Včerejší blog jsem psal opravdu pozdě, do samotné postele se dostávám až k půl čtvrté ráno. Prostě jsem neměl jediný důvod jít spát. Aby také ano, ze svého poledního snění jsem se probral někdy po šesté hodině večer a ospalost si dala voraz. Čekal bych, že za takovéto nestandartní noci se mi nic zdát nebude, jak tomu bylo dříve pravidlem. A přesto… opět naprosto chaotický sen. Nebo několik snů, opět vzpomínám pouze na jeden…

„… školní trip, patrně do prahy, ale s tím reálným ze září se to v ničem neshodovalo. Praha byla jiná, naprosto jiná, moderní a přitom stará, veškeré budovy a ulice jako z moderní architektonické školy, každý dům jako vila [tugenhat], a hlavně, vše bylo mírně opuštěné… v ulicích sem tam človíček v kvádru, jinak nic. Odosobněné město… a přitom jako by tam naše třída naprosto věrně zapadla… procházíme městem, profesorky nám vyprávějí o zajímavostech. Nevím proč, ale kupuji si červené kalhoty s bílými proučky na bocích. Když po chvíli vidím sám sebe, jsou kalhoty bílé a proužky zase červené. I ve snu se tomu divím… důležitější ovšem je, že mě zaplavuje silný pocit svobody, nespoustanosti, volnosti. Prostě se s tripem loučím a běžím pryč, do města, do prázdných ulic, ostatní zůstávají za mnou a nikdo mi nebrání… za rohem míjím bandu kolem smejkyho a pod, patrně tam kouřili :) Běh městem mi připadá jako zhmotnění svobody… dostávám se do jakési struktury, kde si nejsem jist, zda se nacházím v budově či ještě "na volném prostranství“, po železném schodišti sestupuji níže, kde je jakási „pouliční jídelna“, kolem spousty kancelářských boxů, vše v naprosto vzdušném prostoru, nikde přebytečná zeď a strop… ten jediný a samotný je z plastu, dovnitř svítí slunce. Vycházím před budovu, postávají tam úředníci a úřednice, uprostřed vypískovaného prostranství před vchodem pokládám složky s kdovíčím na zem a v pokleku si zavazuji boty. Přijíždí samotný postarší ředitel celéhou hauzu, na kole… naschvál brzdí přímo přede mnou smykem a jsem nahozen pískem. Ale krutě… nabytý pocit svobody promlouvá mými ústy, sjíždím toho šedesátiletého váženého a strach vzbuzujícího pána jak nějakého psa, co že si jako o sobě ku*va myslí, takhle schávlně mě nahodit pískem. Řežu do něj opravdu pořádně, nic se ho nebojím a všímám si vyděšených tváří jemu podřízených úředníků všude kolem. Nic to nemění, z plných plic mu vyříkám svůj názor na podobné autority… kdosi mě bere za rameno a táhne pryč, jeho pobočník mi důrazně promlouvá do duše, že tohle se opravdu nedělá, jeho sevření je ocelové a biceps mě brzy bolí, on mě ovšem nenechá jít a dál opakuje svůj názor na podobné výlevy emocí vůči jeho řediteli. Vedou mě k jakémusi zámku hned vedle budovy, v bohatě zdobeném sále mi říká, že lépe to nezvládli a ať se na to podívám sám, takže čumím do dřevěné desky a přemýšlím, co po mně chtějí."

Nepřišel jsem na to :) Tohle už ani moje extrémně vyšinutá fantazie nezvládla, prostě si dál nic nepomatuji, sen skončil. Nyní mi to město ovšem více připomíná paříž než prahu… ta by tomu odpovídala lépe.

Moje sny… chaos. Roztomilý chaos.

před 15 roky | Sny | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.