Nejlepší bycikl na světě
A to jsem ho ještě před čtvrt rokem holýma rukama div nerozmlátil. Mluvím o svém kole a o jarním defektu, kdy jsem svou neuvěřitelnou silou v záběru strhal střed zadního kola, (ne)oprava trvala týden, následná výměna po zfušované opravě také pár dní… tehdy jsem z toho šílel. A dnes? Dnes mám svoje kolo rád.
Po ránu káva a práce, oběd nad novinami, hodinka tělocviku se sekačkou
na trávníku před domem a když už jsem si říkal, že jsem opravdu dost
unavený, vyrazil jsem na kole. Směrem na přehradu. Včerejší projížďka
po jejím břehu byla fantaskně démonická, a dnes jsem hodlal dojet až na
konec přehrady a pak zpátky. Kolem vody, lesem, po hrubém asfaltu, v cestě
jen dva kopce… prostě takové předsevzetí. Dnes dojedu tam a tam a
basta. Před třemi lety, jedním měsícem, devatenácti dny a nějakými
sedmi hodinami jsem si řekl něco obdobného: „Jak rychle asi dojedu od
hráze až na konec přehrady, kde se do ní vlévá řeka?“ Cesta je tam
přehrazena závorou, evokovalo mi to cílovou pásku 
Tehdy jsem to zvládl za
sedmnáct minut, nějakých sedm kilometrů. A pamatuji si to, neboť jsem se
tam o pár hodin později vrátil a seznámil se s ivonkou
A tak jsem dnes v 15:00 projel brankou na začátku cyklotrasy a pomyslel
si, že takto by se mi dobře sledoval čas, kdybych se opět rozhodl zaútočit
na rekord. Lákalo to, ale stejně tak tahalo v levém koleni a lýtku, raději
jsem se nijak nepřepínal a opět se ponořil do listnatých lesů nad vodní
hladinou. I bez deště byl asfalt vlhký, vzduch chladný a plný vody, vůně
padajícího listí. Před pár dny jsem s ivonkou houbařil v na troud
vyschlém lese, a nyní projíždím vlhkou atmosférou chladného stromoví,
kde se na svěžím mechu vedle cesty třpytí kapky vody, kapradí je
zelenější než #00CC33, vlhké
jehličí při přejetí zasyčí jak při průjezdu louží. Užíval jsem si
to, a asi je to i ze stylu psaní znát Neustále jsem koukal do lesa, jak je který jeho
kousek krásný a šněroval si to po celé šíři cesty, a šlapal a
šlapal.
Vrátím se k včerejší cyklistce – vezmu-li v úvahu, že se vzhledem
k místu setkání a směru jízdy nejela jen tak projet, ale už
měla v nohou dobrých šest kilometrů a jednou tolik před sebou (pak se
přeci stejnou cestou vracela), a tudíž pravděpodobně cvičila,
trénovala nebo cyklistikou sledovala cokoli jiného, co vyžaduje jistou
pravidelnost, pak jsem správně předpokládal, že ji dnes potkám znovu. Ne
náhodou jsem se na stezce ocitl v obdobný čas jako včera – a znovu ji
potkal O x kilometrů
jinde, ale byla to ona a v červeném oblečku si profrčela kolem mě.
Zatímco já ji víceméně očekával a naplnění mých předpokladů mi
zpestřilo jízdu, jí jsem byl očividně ukradený (potvrzeno následným
minutím na zpáteční cestě) Jen mi vrtá hlavou, co holku donutí takto cyklistit. Nakonec,
před třemi roky, jedním měsícem, devatenácti dny a pěti hodinami mě ona
zvědavost ovládla natolik, že jsem tehdy neznámou ivonku po stezce dostihl,
abych to zjistil
Njn. Náramně jsem se projel. A tak si liboval, až mě napadlo nafotit
detailně tu moji mašinku, co mě všude vozí a pochlubit se s ní Po těch šesti sedmi
letech, co ji mám, už to na chlubení moc není, ale srovnám-li ji
s předchozím kolem, kde jsem co dva měsíce ježdění měnil zadní střed
a zlomený ráfek, pak jde o nezničitelné kolo. Takže se pokochejte
jeho makrosnímky
před desíti roky |
Obrázkově Ze života | 
2 komentáře
