Nejlepší bycikl na světě

A to jsem ho ještě před čtvrt rokem holýma rukama div nerozmlátil. Mluvím o svém kole a o jarním defektu, kdy jsem svou neuvěřitelnou silou v záběru strhal střed zadního kola, (ne)oprava trvala týden, následná výměna po zfušované opravě také pár dní… tehdy jsem z toho šílel. A dnes? Dnes mám svoje kolo rád.

Po ránu káva a práce, oběd nad novinami, hodinka tělocviku se sekačkou na trávníku před domem a když už jsem si říkal, že jsem opravdu dost unavený, vyrazil jsem na kole. Směrem na přehradu. Včerejší projížďka po jejím břehu byla fantaskně démonická, a dnes jsem hodlal dojet až na konec přehrady a pak zpátky. Kolem vody, lesem, po hrubém asfaltu, v cestě jen dva kopce… prostě takové předsevzetí. Dnes dojedu tam a tam a basta. Před třemi lety, jedním měsícem, devatenácti dny a nějakými sedmi hodinami jsem si řekl něco obdobného: „Jak rychle asi dojedu od hráze až na konec přehrady, kde se do ní vlévá řeka?“ Cesta je tam přehrazena závorou, evokovalo mi to cílovou pásku :) Tehdy jsem to zvládl za sedmnáct minut, nějakých sedm kilometrů. A pamatuji si to, neboť jsem se tam o pár hodin později vrátil a seznámil se s ivonkou :)

A tak jsem dnes v 15:00 projel brankou na začátku cyklotrasy a pomyslel si, že takto by se mi dobře sledoval čas, kdybych se opět rozhodl zaútočit na rekord. Lákalo to, ale stejně tak tahalo v levém koleni a lýtku, raději jsem se nijak nepřepínal a opět se ponořil do listnatých lesů nad vodní hladinou. I bez deště byl asfalt vlhký, vzduch chladný a plný vody, vůně padajícího listí. Před pár dny jsem s ivonkou houbařil v na troud vyschlém lese, a nyní projíždím vlhkou atmosférou chladného stromoví, kde se na svěžím mechu vedle cesty třpytí kapky vody, kapradí je zelenější než #00CC33, vlhké jehličí při přejetí zasyčí jak při průjezdu louží. Užíval jsem si to, a asi je to i ze stylu psaní znát :) Neustále jsem koukal do lesa, jak je který jeho kousek krásný a šněroval si to po celé šíři cesty, a šlapal a šlapal.

Vrátím se k včerejší cyklistce – vezmu-li v úvahu, že se vzhledem k místu setkání a směru jízdy nejela jen tak projet, ale už měla v nohou dobrých šest kilometrů a jednou tolik před sebou (pak se přeci stejnou cestou vracela), a tudíž pravděpodobně cvičila, trénovala nebo cyklistikou sledovala cokoli jiného, co vyžaduje jistou pravidelnost, pak jsem správně předpokládal, že ji dnes potkám znovu. Ne náhodou jsem se na stezce ocitl v obdobný čas jako včera – a znovu ji potkal :) O x kilometrů jinde, ale byla to ona a v červeném oblečku si profrčela kolem mě. Zatímco já ji víceméně očekával a naplnění mých předpokladů mi zpestřilo jízdu, jí jsem byl očividně ukradený (potvrzeno následným minutím na zpáteční cestě) :) Jen mi vrtá hlavou, co holku donutí takto cyklistit. Nakonec, před třemi roky, jedním měsícem, devatenácti dny a pěti hodinami mě ona zvědavost ovládla natolik, že jsem tehdy neznámou ivonku po stezce dostihl, abych to zjistil :)

Njn. Náramně jsem se projel. A tak si liboval, až mě napadlo nafotit detailně tu moji mašinku, co mě všude vozí a pochlubit se s ní :) Po těch šesti sedmi letech, co ji mám, už to na chlubení moc není, ale srovnám-li ji s předchozím kolem, kde jsem co dva měsíce ježdění měnil zadní střed a zlomený ráfek, pak jde o nezničitelné kolo. Takže se pokochejte jeho makrosnímky :)

kolo-serie

před desíti roky | Obrázkově Ze života | 2 komentáře

Komentáře

1 | frettie | před desíti roky

Mno, clovece, kamaradka taky jezdi denne, nekdy i se zatezi. Dela triatlon. :)

reagovat

2 | juneau | před desíti roky

Však neříkám, že nemůže :) Je to o tom důvodu.

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.