Nejlepší víkend tohoto roku

… začal již v pátek. Na slavný křesťanský půst, Velký pátek, byl naplánován slučák naší třídy z gymplu. Minulý rok se jej nepodařilo uskutečnit, takže si letos dal každý záležet, aby se dostavil a nakonec nás tam bylo rekordních 21 studentů z tuším 29. Úspěch. Ivonka mě tam hodina někdy po páté, to už tam pár lií bylo, lácek, kiny, dominik, peťa, dorka, klárka, … přidal jsem se, pohovořil jsem o výletu na sever, nabídnul všem polární bonbony a plkalo se o životě. Smazat osm let společného života nelze, i když jsme se viděli naposledy na pár hodin před dvěma lety. Byla to skvělá akce! Plkalo se, kecalo se, PILO SE, smálo se, hýkalo se smíchy, štengrovalo se, až padla tma a pilo se dál, ale jedenáctka kozel mi po druhém kousku přestala chutnat (byla teplá a bez bublinek), a tak jsem začal pít víno (šardoné) a s kinim, peťou, dorkou a klárkou (či s kým jsem se tam družil) se začala pít zelená. Nevím, kolik jsem jich měl, nakonec zbytek večera mi také reprodukovala ivonka, která si pro mě někdy po jedné přijela a před druhou hodinou mě konečně dostala pryč. Já už byl kantáre a nevěděl o světě, a – slovy ivonky – byla se mnou strašná sranda :) To je dobře.

Ach ta sobota … budík jsem měl na osmou, abych v 8:15 odjel autobusem domů a mohl s rodinou vyrazit do lesa. Vstal jsem k půl deváté a o tom, že bych byl zamáčkl zvonící mobil jsem nic nevěděl. Měl jsem OPICI s velkým O, motal jsem se, bylo mi blbě, zbytkáč jsem měl jak dělo a ivonka mě sama zavezla domů, když už mi ten autobus ujel. Nakonec jsem nebyl ten, na kterého se čekalo, takže jsem se stihl vypravit, trochu se napít, nacpat do sebe dva koláče, rozloučit se s ivonkou odjíždějící zpátky domů a vypravit se vychlámaný do lesa. Měl jsem opravdu pořád brutálně naváto a ze všeho prdel, a to mě čekalo pár hodin štípání metrů kalačem :) Ivonka si vzala sestru bokem a poprosila ji, jestli by nemohla pohlídat, abych alespoň zezačátku nedostal do ruky sekeru, ale já ihned dostal do ruky kalač, který slouží k zarážení železných klínů do tlustých metrových polen a jejich štípání na více kusů, aby snáze proschly. Nádhera! Moje nejoblíbenější činnost v lese, štípání metrů … to je job, kterým by se bavil Arnie i Rambo, ohánění se x-kilovou sekerou, před kterou se každé poleno připosírá strachy. A když je člověk ještě opilý, tak je to fakt sranda. Pustil jsem se do toho s maximální vervou, vojta se svým kalačem po mém boku, ostatní odnášeli slabší či poštípaná polena do rázu a my do toho bušili a bušili! Kalač mi asi třikrát odlétl, holt nebudu to zapírat, není to žádná fajnová práce a člověk je za chvíli vysílený jak po … no nevím po čem, ale buší do těch polen jako kdyby to byla poslední věc, co na světě udělá. A těch sprostých slov, co při tom použije! Ono se totiž těm polenům furt nadává :) Ty hodný se rozletí po třech čtyřech zásecích, ale ty děvky a kurvy zpičený někdy vydrží i deset úderů a zvedej si ten xkilový kalač pořád nad hlavu …

Ke druhé hodině už jsem byli doma a já stále špinavý, zpocený a neosprchovaný seděl u stou a pomalu umíral. Po regeneraci jsem se domluvil s ivonkou, že k ní dojedu raketou a dovezu si i kolo a pojedeme se lehce projet. Vytáhl jsem tedy zaprášené kolo na sluníčko a začal jej leštit od podzimního prachu, až jsem promazal i řetěz. Docela to bolelo, na pravé ruce jsem měl od kalače tři stržené puchýře a s dlaní oblepenou náplastmi se houby pracovalo. Kolo jsem pak strčil na sklopená sedadla rakety a vyrazil k ivonce. Tam jsme v podvečer ještě projeli krásnou stezku pod horou kolem Svratky a stavili se na jedno malé pivko k ježkovi. Co si budeme povídat, stále ještě jsem byl opicovatý a sotva jsem do sebe tu třetinku nasoukal. Slučák byl fakt divoký :)

Ale v neděli jsem vše dospal. Do jedenácti hodin jsme chrněli v peřinách, až nás vytáhlo sluníčko a my se před sváteční svíčkovou vydali na blízké louky vyhřívat se na sluníčku. Seděli jsme na mezi, nechali se nahřívat jeho paprsky a koukali do údolí pod námi, jak proudí auta po silnici a proplétají se mezi cyklisty. Nádherné dopoledne. Pak libová svíčková a další projížďka na kole, jen nějakých pět kilometrů přes jeden místní kopeček. A to byla bolest… když totiž člověk po půl roce sedne na kolo, tak to celkem jde. Tedy první dva tři kilometry. Pak začne bolet prdel nezvyklá na sedátko. Budiž. Ale teprve druhý den je to FAKT BOLEST a to KUREVSKÁ. Hýkali jsme, hekali jsme a fňukali, ale přece jen jsme naplánovanou trasu projeli a na cestě zpátky se stavili k babičce, kde už byla ivončina máma s tátou. Tam mě napadl babiččin zdivočelý vlčák, který se chtěl asi mazlit či co a byl ochotný mě i sežrat, jen aby byla švanda, takže jsem si odnesl efektní škrábanace před tepny na krku a pod loktem a byl z toho lehce v šoku. Ale co jsem mohl dělat. Dali jsme si s ivonkou pivko na regeneraci, pak děda otevřel šampus a zapili jsme to vínem, abych na to dal další pivko na fotbalce při sledování hrůzyplného výkonu místního týmu.

Po fotbalu jsme s ivonkou dorazili k nám domů, kde jsme si nalili vínko a se západem slunce se posadili na zahrádku do plastových křesílek. Nádherný večer. Pomalu se ochlazovalo, Amálka mi vyskočila na klín a chtěla se mazlit, já si z vrbových proutků upletl pomlázku na pondělí a večer pomalu usínal. Všichni jsme nakonec skončili u televize u „Za plotem“ a pak jsme šli spát. Noc byla neklidná, jednou mi byla u otevřeného okna zima, podruhé začal školní systém kolem čtvrté v noci rozesílat upozornění, která mi chodí jako sms na mobil, pak mě budily sny, a pokaždé jsem se přetočil na bok, tak se probudila i ivonka… no ráno bylo těžké.

Ale byly Velikonoce. Protože jsem měl pomlázku dole, musel jsem vzít za vděk tou, kterou jsem si od minulého roku sušil na výstavce na skříni a nahatá ivonka dostala na rozespalou prdýlku. Pak jsem slezl do kuchyně, vyplatil mámu a posléze i sestru v noční košilce. Ale s ivonkou jsem brzy vyrazil k nim na jih, vyplatil obě její babičky a mámu i sestru a připravili jsme si proviant na piknik, který jsme si naplánovali. Protože co taky o Velikonocích dělat? A obzvlášť, když bylo celý víkend tak neskutečně krásně! A tak jsem nastartoval raketu, naložili jsme košík s jídlem a vyjeli do blízké horské vesničky. Svratecká vrchovina takových vísek na vrcholcích kopců nabízí nespočet. Nad jednou takovou jsme si rozložili deku a z výšky nějakých 600–700 metrů nad mořem shlíželi do údolí Svratky pod námi, baštili přinesené dobroty a váleli se na sluníčku. Nádherný velikonoční piknik. Odpoledne jsme se vrátili k ivonce domů a hned vyrazili k nám domů, kde nikdo nebyl (naši i se sestrou také vyrazili na obdobný výlet), ale to nám nijak nevadilo, protože my jeli na výlet do jedné vesničky nad přehradou, kterou protéká potok vtékající do jedné ze zátok přehrady a na kterém jsou – světe div se – postavené miniaturní betonové přehrady. Pět malých betonových hrází v temném hvozdu, čtyři protržené a jedna dobrých patnáct metrů vysoká stále stojící a držící jezírko temné vody. Kdysi se mi zdál sen, kdy se touto temnou hladinou plnou tlejících kmenů musím brodit a z černé hlubiny se vynořuje nějaký mimozemšťan… no v tom snu jsem se posralstrachy. Tak tam jsme se dnes s ivonkou vydali. Úžasný zážitek, nafotil jsem každý kout, každý omšelý beton, každý čůrek vody prosakující prasklou hrází, každý kmen spadený do úzkého koryta potoka plnícího jednu z přehrad a protékající jinou prasklou … prý si tam inženýři před stavbou přehrady zkoušeli několik variant hráze a testovali, která bude nejvhodnější. Druhá verze říká, že si tam tyto stavby postavila armáda a zkoušela na nich různé druhy výbušnin. Pravdu nikdo nezná. Ale my se těmi opuštěnými kouty toulali a já se vzpouzel po prudkých svazích jen abych získal ten nejlepší záběr zpustlých a tiše stárnoucích staveb. A ta hladina jediné neporušené hráze… ta je děsuplná. Temná, tmavá, neprůhledná … děsuplná.

Vrátili jsme se domů a brzy poté zpět na jih k ivonce, abychom si od ní pěšky došli do hospůdky k ježkovi na zasloužené pivko. A pak se spustila bouře. Hromy, blesky, prudký déšť a kroupy, … uvězněni v hospodě, sen každého pijáka. Dal jsem čtyři desítky, pak nás ivončina sestra zavezla domů, povečeřeli jsme řízek s bramborovým salátem (byl k obědu, ale to my byli přece na pikniku!) a poté, co jsem do noťasu ze dvou foťáků nahrál všechny fotky z víkendu, došlo i na červené víno a tento zápisek. A to je vše, přátelé.

Naše sestava na třídním slučáku

obrazek

Vybírám si děvku, kterou rozštípnu jako žádnou jinou

obrazek

A štípání té feny v přímém přenosu

Hekám u toho jak tenistka při backhandu, ale kupodivu tyhle heky dokážou z člověka vytáhnout poslední zbytečky síly, aby do toho jebnul jak John Rambo do soupeře.

S ivonkou na mezi, neděle dopoledne

obrazek

Piknik na kopečku, výhled do údolí

obrazek

Temná přehradní nádrž v opuštěném údolí

obrazek

Zchátralá přehradní hráz

obrazek

Staré kmeny v hnijící vodě

obrazek

Přehrada z dávných časů

obrazek

Stromy přebírají vládu nad dílem dávných inženýrů

obrazek

Zřícená přehrádka s tou doposud stojící v pozadí

obrazek

Poslední (zřícená) z přehrad nyní již pod hladinou

obrazek

Temná, temná a děsuplná hladina

obrazek

Úžasný víkend. Ú-Ž-A-S-N-Ý víkend. Červené vínko a repríza Dr. House.

před osmi roky | Akce Obrázkově Video | 4 komentáře

Komentáře

1 | CZNeo | před osmi roky

JJ, víkend to byl fakt parádní… někdo ho trávil na kole a pěšmo, někdo na čtyřkolce :) KONEČNĚ

reagovat

2 | frettie | před osmi roky

Ahoj, prosímtě, nemohl bys sem hodit geografický souřadnice tý opuštěný přehrady? Úžasný to je!

a máš jako páru, podle videa, znám to, vím jak to je těžkej krám, takhle máchat s tím, nic moc. :)

reagovat

3 | juneau | před osmi roky

Dej sem mejl :)

reagovat

4 | frettie | před osmi roky

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.