Není důvod k radosti

Je to kolektivem, je to lidmi, je to atmosférou, vším… přijedu domů a jsem zde sám. Nemám ani za kým utíkat do myšlenek, do snů. Maximálně tak pateticky s brekem lkát do klávesnice.

Zbláznilo se nero a odmítá pálit, pomohlo až přegrabování mp3ojek do mp3ojek s jinou bitrate… blázní mi winamp, nereaguje na klávesnici. Tudíž nemohu vyhledávat přes F3, moje nejoblíbenější klávesa… a jak si pak mám brouzdat v třech tisících songů. Je to skutečnost, která komfort u pc vydělí dvěma. Dramatické.

Na tohle nemám žaludek, jdu to restartovat.

Hm, patrně to pomohlo. Uvidíme časem… hned je mi tu dvakrát lépe, nejsem odkázaný jen na náhodný výběr hudby… přesto. Poslouchám jen Phillipse…

Proč tu vůbec otravuji… smysluplnější je fyzika, zítra budu mít její poslední hodinu na aktuálně navštěvované škole. Mohl bych dopadnout lépe než s pondělní písemkou, která byla ohodnocena čtyřmi body z pěti. No a co… jen mi stejná profesorka přísedí u matiky, a nasrat bych ji nemusel.

Maturovat budu ve středu 26.5.2004, odpoledne… z místnosti vypadnu v 17:30. No, to není nijak extra pocit, ale dejme tomu… měl bych se učit.

Nechci. A proč psát dál…

Pořád si vzdychám, jak strašně bych zase chtěl mít „milovanou polovičku“… a při rozhovoru s tak úžasnou mi došla jedna věc: všem těm předchozím holkám jsem jen zlomil srdce, mám-li to tak pateticky napsat… eva, ivanka, lucka, zuzka… žádná z nich mi neřekla sbohem. Řekl jsem to já.

Tak proč bych měl dostat ještě nějakou další šanci…