Neobyčejná cesta vlakem

Tak se to stalo, a přitom uprostřed tak nenápadného dne. Pro mě začalo jaro. Je za tím spousta pocitů a bude lepší, když si každý představí ten svůj začátek jara. Hezky už je dlouhou dobu, sníh si nepamatuji, stromy v praze kvetou a obalují se svěžími lístky. Ale doposud nebylo teplo.

Ať bylo v týdnu jakkoli, seděl jsem většinou na koleji a po venku se zbytečně necoural. Užil jsem si to teprve dnes, paradoxně ve vlaku. V kupéčku s jednou dvojicí, ti seděli u okna a já u uličky a byl mi hic. Sluníčko se opíralo do vlaku, bylo lehce ke druhé hodině, čtení mě uspávalo. Odložil jsem E15 a natáhl se, abych se trochu prospal. Jenže – opět zajížďka přes Lysou nad Labem a Nymburk a rychlík musel jet vyšší rychlostí než by stav zdejší tratě dovoloval, neboť se snažil minimalizovat zpozdění… a místy proto pomalu nadskakoval. A usíná-li člověk, je mu fakt horko (okno nelze mít otevřené kvůli 100km/h rychlosti) a pak při propadání do nevědomí se najednou celý vagón zhoupne a on se ocitne na zlomek sekundy ve stavu beztíže, dostává se mu pocitu, který bych co nejvíce eufemisticky s ohledem na přítomné čtenářky popsal jako fakt na blití. A já, kterému nebylo v žádném dopravním prostředku už aspoň deset let nevolno, tomu nemohl uvěřit. Přišlo mi to strašně vtipné :)

Jenže horko mi bylo tak jako tak dál a usnout se díky plovoucímu vagónu nedalo. Všiml jsem si, že okno v uličce je stažené, tak jsem si vzal brýle, nechal dvojici v kupé (kupodivu) spát a stoupl si do neskutečného hluku v uličce. A opřený o okno se kochal sluncem zalitou svěží krajinou mezi Nymburkem a Kolínem, vším tím lomozem vlaku a děním kolem tratě, opilcem s igelitkou ležícím před jakousi Billou a člověkem, který kus od něj bezradně stál a nevěděl, co si počít. Nebo to bylo třeba úplně jinak, ale v těch pár okamžicích jsem toho více nepoznal. A tak jsem se jen díval, jak mi svět ubíhá před očima a nic mě nemůže rušit, protože přes hluk uhánějícího vlaku nic neuslyším… a ten svět byl krásný, jarní, prohřátý. Byl nádherný.

Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem takhle stál u otevřeného okna vlaku a sledoval krajinu i s tím svistem vzduchu, který k tomu nepochybně patří.

Z mé tři hodiny a dvacet sedm minut trvající cesty již zbývá jen poslední půl hodina. Slunce zašlo za mraky, v kupéčku jsem sám, a všechny krásy okolního světa jsou zaplaceny neskutečnou bolestí zad.

Otevřel jsem si okno a do kupé se vtírá večerní chlad. Vždy jsem také přemýšlel, proč je železniční násep tmavě oranžový, když očividně vždy začíná jako krásně stříbrnobílý štěrk. Vydedukoval jsem, že je to korozí droboulinkých šupinek kovů, které se uvolňují z náprav vlaků… které jsou občas k poznání, jak víří ve slunečních paprsích obzvlášť při brždění, a občas jsou cítit jako chuť železa ve vzduchu. I to jsem v uličce vnímal.

Tak jedu domů. Týden v praze utekl, nebyl ničím výjimečný, snad pouze včerejším posezením s jakubem, dufem a krajou, kteří mě ovšem k účasti na svém projektu nezlákali.

Svítí, svítí slunce nad hlavou, nad hlavou… zpívá Jiří Korn ve sluchátkách, ideální píseň pro dnešní den.

Začíná jaro a začínají také školní povinnosti. Data odevzdání seminárek se blíží rychleji než paprsek světla (nojo, půjčil jsem si knihu o Stephenu Hawkingovi a jakési přednášky Richarda Feynmana), dokončení semestrálek také, odlet do paříže je tu za měsíc a kousek… ale pak, pak už je tu léto.

před desíti roky | Cesty Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.