Neslyšně v moře šumu...

Proč ještě tak pozdě píšu? Dům byl zticha, když jsem vešel a pověsil klíčky na jejich visátko. A já přesto vlezl k pc a opět jej zapnul… abych něco napsal. A u toho si poslechnout překrásné schodiště do nebe… takže to nebude promarněný čas.

Včera se mi povedlo rozflákat mobil. Ti, kdo vědí, že jsem mobilní díky Nokii 3210, musí teď nechápavě kroutit hlavou… rozflákat třicet dvojku? To je na zápis do knihy rekordů! Dostanu se k tomu.

Ráno, pěkně brzy, ale stejně jsem z postele vylezl… a těšil se do sprchy. A tak si z podlahy posbírám oblečení, na chuchvalec látky položím mobil a vyjdu z pokoje na schodiště. A mobil se po látce svezl a spadl z 1.5m na dřevěné schody. Rána, a ticho. Nejhorší obavy se v okamžiku splnily: mobil propadl schodištěm a míří volným pádem na to další pode mnou. Třísk! Jo, měl jsem pravdu. Jenže tentokrát již nezůstalo u jednoho zvuku, ale po dopadu ze 2.5m na jiné schody se dokola rozstřelila spousta součástek, po schodech tekl vodopád šelestu… mobil (torzo) ale propadl i tímto schodištěm a zakončil svoji cestu 2m pod ním na kachličkové podlaze. Pěkně tvrdé. Já pomalu a nevzrušeně scházel po schodech až dolů, kde jsem sesbíral naprosto rozmlácený kryt, k telefonu přicvakl anténu, zapnul jej, zjistil, že normálně funguje, a vystoupal po schodech vzhůru. Nokie… nedám na ně dopustit :)

Připomnělo mi to ivanku (ano, ivanku, to není překlep) z cyklisťáku (starý archiv). Měla rozlomený displej na mobilu (kupodivu to byla nějaká novější nokia) a nazývala jej leteckým mobilem. Že jí spadnul odněkud z výšky… včera jsem ji natuty trumfnul.

Dnes jsem jel za ivkou… neviděli jsme se od neděle. A opět opatrná jízda tmou, patnáct kilometrů s nohou připravenou na spojce… já těm děvkám kopejtkatejm nedám jedinou šanci rozdat si to se mnou znovu. Pravda, rozválcoval jsem jednu myš. A ta mě mrzí víc než srnka z prázdnin.

U ivky jsem byl přibližně od osmi do jedné. Pět hodin a nevybavím si nic jiného než válení se na posteli a muckání. Ale i to je fajn :) Na počátku vztahu to bylo takové (z nynějšího pohledu) divné… obyčejné. Někdy v září přišlo podivné ochlazení, střízlivění. Moc to nechápu… ale řešilo se to přes smsky a když jsme se znovu potkali, jako bychom měli úmluvu na nic z toho nenavazovat a začít znovu, když to přeženu. No, to jsem vážně přehnal… když přijela, usmívala se a usmíval jsem se i já, žádné pochyby z esemesek ve vzduchu nebyly. Díza u nás, zábava u nich, týden odloučení… a dnešek.

A já, povahou strašný děvkař, myslím jenom na ni. I na koleji… a seznamuji-li se tam s holkama, pak je to výzva, jak spolehlivě dokážu odolat pokušení/ovládnout se. Jak typické…

Směju se, ivka dnes přišla na to, jak strašně jsem lechtivý. Já jsem totiž lechtivý naprosto nehorázně. Stačilo pár doteků a já se kroutil jak had a snažil se schovat pod postel mezerou mezi postelí a zdí (2 cm). A ivka se smála a celá zářila radostí, jak mě v uvozovkách trápí… vysvětluji to blbě, protože v tom nebylo nic škodolibého. Byla jen šťastná, že má nástroj, kterým mě může škádlit a který opravdu funguje :)

Pak už se také směji tomu, jak nás v hluboké noci vyrušila sestra procházející jejím pokojem do svého. Ale co, bez trika mě viděla už na koupáku ;)

před 14 roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.