Noční káva, nejlepší přítel studenta
A schválně si to najdu. Co? To ti řeknu, až to najdu. Jdu hledat. … A rádcové našli. Takže před rokem jsem měl volno již 25. května. Letos je již 2. červen a já volno (rozuměj od školy) stále nemám a ještě dalších 20 dní mít nebudu. Dvaadvacátého mě čekají státnice z vedlejšky. A do dvanáctého odevzdání odborné práce na historické téma, patnáct normostran. Yummy!
Takže ručičky digitálních hodin (!) sahají na jedenáctou hodinou, já
poslouchám 
The Killers a bolest hlavy zaháním kávou. Dlouhý den, během
kterého se hovno stalo, soudruhu Bláho.
Dopoledne jsem se ještě učil na klauzuru ze Sociálních dějin … opakoval jsem si nacismus, antisemitismus, totalitarismus a feminismus. Tato témata jsem považoval za horké kandidáty na téma dnešní písemky. Žádné otázky, žádné podotázky … učitel přišel, rozdal papíry, pronesly pokyny a pak řekl „Šedesátá léta.“ Dopiči …
To jsem nečekal. Přece jen mi na hodinovou klauzuru přišlo logičtější téma typu nacismus nebo feminismus, tedy s jasně ohraničeným rámcem. Ale šedesátá léta? Ale no co… naslinil jsem propisku a dal se do psaní. Od obecných blebtů o probíhajícím poválečném hospodářském zázraku, „znovuobjevení“ válečných zločinů mladou generací, protesty na univerzitách a levicových bouřích jsem se dostal k Rote Armee Fraktion … a rozepsal se o nich, neb jsem nedávno viděl Baader Meinhof Komplex a cítil jsem se jistý v kramflecích. Od nich jsem přešel k feminismu, který v šedesátých letech chytil druhý dech, respektive „druhou vlnu“ a zbytek papíru padl na Pražské jaro a dění u nás. Vypsal jsem se z podoby, ale po celý zbytek dne mě děsila myšlenka, jestli jsem se s tou RAF nesekl. Jestli ona nevznikla až v sedmdesátých letech … mít čtvrtinu písemky blbě hned z fleku… sic! Naštěstí jsem ji zasadil časově správně, ale na výsledek stále čekám. Měl by být ještě dnes.
Hned ze školy jsem vyrazil Prahou k Národní knihovně. Tentokrát ne
pěšky, ale metrem. Což byla taky sranda, protože jsem od šalin na
Václaváku vlezl pod zem – a metro nenašel! Až na druhý pokus 
V knihovně jsem tentokrát nemířil k výpůjčkám, ale rovnou do
Studovny. Knihy, které jsem požadoval, jsou pouze v prezenčním fondu, tedy
v rámci Klementina. Co jsem mohl dělat. Vešel jsem do studovny, kde
u nějaké stovky stolečků tiše šumělo kvantum lidí zavalených knihami a
poznámkami úplně jak v americkém filmu. To jsem nečekal Až jsem se obával, že si
nenajdu místo na sednutí, ale po bezproblémovém vyzvednutí knih jsem si
jedno obsadil, rozložil před sebe knihy a užíval si tu tichou studijní
atmosféru. To tedy na VŠE nemáme. Vedle mě studenti, za mnou studenti,
přede mnou studenti, šustot papírů a přepisování, překreslování
obrázků. Já – línej ajťák – jsem si tedy důležité stránky fotil
mobilem Po půl
čtvrté jsem tam mohl být, a o půl osmé jsem odešel.
A co to tedy vůbec dělám? Proč potřebuji – při studiu Informačních technologií – navštěvovat Národní knihovnu? Ve vedlejší specializaci Novodobé hospodářské dějiny musím absolvovat předmět Úvod do studia novodobých hospodářských dějin (nebo tak nějak), kde se učíme o teorii historie, přístupech k jejímu zkoumání a celé by se to dalo shrnout do návodu „jak napsat kvalitní vědeckou práci na společenské téma“. Tedy nejen jak zkoumat, ale i jakou formu tomu dát. Výstupem je patnáctistránková (to je spodní hranice) odborná práce na libovolné téma z oblasti společenských věd (tedy ne nutně historické) respektující vše, co jsem se učili. Jak citovat, jak budovat poznámkový aparát, jak pracovat s literaturou a prameny … a musí to být odborné. Odborné! Žádná esejovitě-úvahová slátanina. Aneb jak pravil učitel: „Vaše bakalářské práce jsou čtením pro mateřskou školku ve srovnání s tím, co napíšete na konci tohoto předmětu!“ Ne těmito slovy, ale hodně podobně.
A tak jsem si zvolil – lépe řečeno úzce vymezil – téma: Kontroverznost působení partyzánů na Vysočině. Jak si možná pravidelní čtenáři bez mentální retardace všimli, pocházím z Vysočiny. V době Protektorátu to byla společně s Beskydy jediná vhodná oblast pro rozsáhlejší protinacistickou činnost, takže pozůstatků a vzpomínek na ni je tu spousta. Pasivně jsem se o to zajímal už léta, ale teprve tento rok trochu intenzivněji … kronika naší vesnice i některé další, publikace věnující se historii blízkých obcí, práce zdejšího historika uvádějící partyzánské činy do světla nepokrouceného minulým režimem … a téma mé práce bylo na světě. Fascinující … i kronika naší obce (psaná již „prověřeným“ kronikářem) popisuje hrdinný atentát na místního fašistu, který skončil zastřelením udatného sovětského partyzána. A (pravděpodobnější) skutečnost pojednávající o partyzánech vožralých jak dobytci, kteří se po pijatice rozhodli skoncovat s místním Němcem, ale v daném stavu nedokázali ani hodit granát do okna jeho vily, takže ten jednoho z nich roztrhal a druhého těžce zranil. Hrdinní partyzáni… dle pamětníků bylo hrdinství už to, že se tak vožralí vůbec k jeho vile dostali.
Tomu říkám materiál ke zkoumání! Ale jestli se o tom nechá napsat alespoň patnáct
stran … no, proto potřebuji načíst publikace.
Později v noci ještě prozkoumám, co k danému tématu knihovní fond nabízí. A možná tam zítra zase zakempím.
před desíti roky |
VŠE Ze života | 
1 komentář
