O vlku s červenýma očima

Za devatero horami, za devatero řekami, rozkládal se široký les. Temné tiché hvozdy a uprostřed nich malá vesnice. Staré domy, pošmourné omítky, šindelové stříšky, bahno a mlhy. Nad touto vesnicí bylo celý rok škarědě, sluníčko nevysvitlo, jen mlhy se přes vesnici převalovaly a mizely v lesích.

A v těch lesích žil vlk. Starý, šedivý mrzutý vlk s červenýma zlýma očima, který obcházel lesem kolem vesnice a čenichal po stopách lidí. A ten vlk kradl děti – ty, co šly na maliny, na jahody, s košíčkem na houby, zůstalo po nich jen pár stop, uválená tráva či ten rozcupovaný košíček, hrůzné vytí a vlčí stopy v bahně. Netrvalo dlouho a ve vesnici utichl vískot a smích dětí a všichni rodiče osaměli.

I stalo se, že vískou projížděl tajemný pocestný. U hostince sesedl z koně a že se posilní před další cestou. Pojedl v pochmurné temné atmosféře neveselé hospody pečenou kachnu a rozhlížel se po ostatních spolustolovnících, jejich smutných strhaných tvářích, poslouchal ticho převalující se po stolech. I zeptal se hostinského, co se tu stalo, že je tu taková bezútěšná atmosféra a ten mu povyprávěl o vlku a ztrácejících se dětí. Pocestný to byl odvážný, ničeho se nebál a rozhodl se zbavit vesnici svého prokletí. Vyslechl všechny rodiče a se svým mečem u opasku se vydal po pěšině do lesa. Ten houstl a houstl, ze smrčin přešel v sychravé listnaté hvozdy, větvě jej šlehaly do tváří, trny trhaly oděv a náhle se před ním les rozestoupil v divokou mýtinu s temnou věží uprostřed. Šplhala se až k nebesům, zašlý černý kámen, porostlá mechem a břečťanem… smrákalo se, i poprchat začalo, a pocestný stále nenacházel žádný vchod do ní.

Náhle, v dáli a potichu, ozvalo se zavytí. Pocestný se rychle skryl zpátky do lesa a z koruny stromu sledoval dění na mýtině, zatímco déšť zesílil a zavytí se ozvalo mnohem blíže. Dvě žhnoucí červené tečky ve tmě, a starý, šedivý vlk vyšel z protějšího lesa a zamířil k veži. Zvláštní pach jej donutil chvíli větřit, ale pak došel k věži, v níž se před ním otevřela do té doby skryté dveře a on zmizel uvnitř. Vchod zůstal stále otevřený. Pocestnému bylo jasné, že chce-li najít ztracené děti, musí do veže po vlčích stopách. I vplížil se potichu dovnitř a v šeru si povšiml kamenných schodů stoupajících vzhůru. Opatrně našlapoval, až vystoupal k pootevřeným dřeveným dveřím… škvírou nahlédl do místnosti a zahlédl vlka, jak očichává dětská tělíčka schoulená u chladné stěny, špinavé otrhané postavičky, rozcuchané vlasy, třesoucí se strachy. Jakoby je spočítal, odšoural se spokojeně ke stěně do pelechu, složil se na zem a ulehl.

Pocestný čekal, musí děti odvést a přitom nenatropit ani trochu hluku, vlk musí tvrdě spát. Po dlouhé době se konečně odvážil lehce zatlačit do dveří a otevřít je, vplížil se do místnosti, probudil usínající děti tak, aby je nevystrašil a neprobudil vlka. První dítě vzalo za ruku druhé, to třetí, to čtvrté, a takto v řadě je vedle z temné místnosti, potichu a tajně, na schodiště a dolů, zatímco vlk nerušeně spal…

Jenže na posledním schodě schodiště stála stará dřevěná miska, ve které vlk dětem nosil vodu na pití a jedno z nich si jí nevšimlo, zakoplo o ni a věží se rozlehl rachot kutálejícího se dřevěného nádobí. Hrůzné zavytí z nejvyššího patra rozlehlo se celým lesem, až i ve vzdálené vesnici lidé procitli z neklidných snů a vyšli před svá obydlí, aby zjistili, co se děje.

Pocestný mezitím běžel s dětmu přes mýtinu do lesa směrem, kde tušil vesnici a nechtěl čekat, až je rozzuřený vlk dožene. Opět hustý porost, trní a křoví, přes kořeny a výmoly, až narazili na pěšinku, ta se brzy rozšířila a pohánění zlostným vytím neustále se blížícím brzy zahlédli mezi stromy světla pochodní z vesnice, jak dospělí napjatě čekali před svými domy na rozuzlení jejich temných snů.

Les za pocestným a dětmi už nebyl temný, leč dvě rudé tečky se stále více a více blížily, až poutník poslal děti vstříc světlům vesnice a sám se schoval za kmen mohutného smrku vedle pěšinky. Musel s vlčí hrozbou navždy skoncovat, nemohl ji nechat obcházet noc co noc kolem vísky… poslouchal dusout vlčích tlap, a až byly těsně u něj, vyskožil zpoza kmenu s taseným mečem. Starý vlk zabořil tlapy do jehličí a zastavil se, větřil a zblízka si vetřelce měřil…


A to už Verunka spala. Její touha po vyprávění pohádky nás docela zaskočila, žádné si už nepomatujeme a co jí potom vyprávět. Slovní fotbal ji také dlouho nebavil, o karkulce vyprávěla spíš ona než my, a tak když jsem ji celý večer strašil vlkem s červenýma očima, začal jsem o něm vyprávět. Před očima Kletbu bratří Grimmů, v ruce sklenku vína, za okny temnou noc a na pohovce šestileté drzé škrvně s plyšovou čivavou pod spacákem.

Jsem na svoji první pohádku pyšný. Verunka usnula, snad se i trochu bála, a já si připadal jako vzorný táta.

Nemůžu teď pozdě v noci napsat nic jiného než jak moc se těším na naše vlastní děti.

před desíti roky | Myšlenky Spisovatel | 3 komentáře

Komentáře

1 | Bee | před desíti roky
:-)

reagovat

2 | -hgn- | před desíti roky

Ty teda pěkně fotrovatíš :-)

reagovat

3 | ivka | před desíti roky

[2] -hgn-:neboj, ono ho to zase brzo přejde, počkej až bude poblíž nějaký ječet ;-)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.