Opět nám svět umíral...

Tenhle sen se mi nezdál dnes, může to už být i takový týden… původně jsem o něm ani psát nechtěl, bodl by se mi jako námět k nějakému delšímu textu, a takhle, když jej zde popíšu, se mi pak bude zveřejnění povídky docela příčit. Stejně na psaní nemám čas, takže co… přemýšlím, zda jsem vůbec udělal dobře, když jsem tehdy na svém webu pár povídek zveřejnil. Dvě tři z nich byly opravdu zajímavé. V tomto směru je mým největším přáním někdy dopsat written… ale to se asi nestane. Je lepší psát krátké texty, potrhlé a praštěné, vtipné… kdo by taky četl cokoli dlouhého? V dnešní době…

Rusko. Neptej se proč, snad ta krajina… šílené roviny, pláně až za obzor a nebe skoro na dosah ruky. Ticho, klid, pustá plocha země porostlá zažloutlou trávou klátící se v lehkém vánku. Autobus či co nás odnáší pryč z jakéhosi sportovního mítinku, profesor tělocviku mi tam naznačil, že se mnou příští týden počítá, že bude mít čas… asi myslel moji maturitu z těláku, bude mít čas na individuální trénink. Z těláku ovšem nematuruji.

Velké letadlo. Cestovní. Boeing, cokoli. Kondenzační pruh přes celé nebe, náhle se jeho přímá dráha mění, klesá k zemi a kolmo dopadá někam za vzdálené vrchy. Vše trvá dlouhé minuty, i ten výbuch… spadlo letadlo. Z nebe.

Údolí mé vesnice, dobře jej poznávám, překvapivě místo konání školní exkurze, my a čtvrťáci. Znovu pohled k obloze, k nebi, které křižuje spousta bílých čar, pro jednou to nejsou jaderné střely, ale čáry letadel. Mezi nimi hbitá stříbrná těla stíhaček, nebe v plamenech, modrý blankyt je pozadím vzdušných soubojů… ale koho? Obě třídy i učitelé, koukáme vzhůru, abychom spatřili poslední manévry dalšího obřího letadla, ale kdo ho zasáhl? Kondenzační čára se klikatí jak blesk, oslnivý vzdálený výbuch a obloha se naplní tisíci kousků plechu, kovu, součástí… vše padá dolů, neskutečně pomalu, jako by sněžilo.

V panice hledáme nejbližší skrýš, jako by nám mohla pomoci… stojíme pod převislou střechou požární zbrojnice, veškeré reálie opravdu sedí, sledujeme nebe… klesá stíhač, americká ef šestnáctka, pokud můžu spoléhat na svoji pamět na stroje. Dopadá přímo na svah zalesněného kopce naproti přes řeku, jeho trosky najdou hrob v jejím toku, my všichni utíkáme pryč, kolem prší kov…

Je válka. Jen nevíme, proti komu se bojuje… proti nepříteli? Proti invazi z vesmíru? Nevím, proč se mi tato možnost zdá tak moc pravděpodobná. Je zde bára… kamarádka ze čtvrťáku, dobře ji znám, třeštidlo. Také ma strach, pohybujeme se všude spolu, utíkáme před troskami padajícími z nebes, nějaký autobus nás opět odváží pryč, obě dvě třídy. Jen si vzpomínám na strach, s jakým jsme se k sobě tiskli.

Je ráno, boje pokračují… sedím nad čajem, do kuchyně vchází strejda, v realitě ten fotomaniak. V elegantní důstojnické uniformě, frčky, prýmky, vyznamenání, pod loktem má čepici, bere si noviny. Vážně se jej ptám, jak na tom jsme. Odpovídá, že špatně. Vše ve vší vážnosti… lidstvo prohrává. Nyní už je jisté, že jde o invazi. První, co bylo vyřazeno, byly letecké síly.

Proč jsem náhle na opuštěném školním hřišti? Proč je tam i vojta a nějaká cizí malá holka, kterou vůbec nepoznávám? A proč proboha hrajeme fotbal? A proč nám zase míč mizí mimo oplocený areál tam v tom křoví, kde se nám již tolikrát (v realitě) ztratil? A proč tuším, že opustit hřiště znamená nebezpečí?

Nacházíme míč, vracíme se, ale něco není v pořádku. Ve vzduchu se vznáší několik čehosi, vidím v nich mimouše. Proč mám náhle v rukou jakousi futuro zbraň? Proč ji držím obráceně? A co doháje dělá po mém boku Carterová z Hvězdné brány??? Dostala to, dotáhnu ji do tělocvičny, ona umírá, sypu do ní jakési prášky, ale opravdu sypu, tubu za tubou, někdo do mě hučí, že se z ní stane ufoun… přežije, ale pak z ní bude mimozemšťan. Hodný mimozemšťan. Červenobílé prášky ji úplně dusí, náhle přede mnou leží něco jiného… modrá lesklá pokožka, staví se na nohy a já se probouzím.

Prosím, žádně komentáře. Hlavně k tomu konci. Že jsem úchyl, to víte.

Jen jedna věc je na tom snu ještě podivná, a poslední dobou mě dost pronásleduje. Pocit Smrti, neodvratný pocit smrti, konce světa… pohled na nebe v plamenech a na mysli slova „Tak dnes to tedy skončí?“ Pocit, že končí to všechno samozřejmé, co jsme všichni odmalička znali. Začíná válka, kterou můžeme přežít. Kterou nemusíme přežít. Kterou nemůžeme vyhrát. Cítím nepopsatelný strach z budoucnosti, která náhle vypadá úplně jinak než včera. Strach ze skutečnosti, že jsem ztratil veškeré jistoty. To je nejhorší. MOTOjuneau knows _ 17:09

před 14 roky | Sny | 2 komentáře

Komentáře

1 | maggie | před 14 roky

že by další wolker?:)

reagovat

2 | juneau | před 14 roky

to doufam ne :) tak tezky hodinky zase nemam.

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.