Osmy

Tento týden se nese ve znamení vytržených osmiček. Posledních dvou. Plodem loňské po dlouhých (bezproblémových) letech první návštěvy zubařky byl drobný spíše estetický zákrok, ale především přeposlání na zubní rentgen kvůli posledním osmičkám. Dolní mi za rok dvakrát popolezla (= den dva bolela), o druhé – horní – vůbec nevím, ta nebyla ani vylezlá. Ale rentgen odhalil, že skryta v dásni roste pěkně vodorovně do sedmičky vedle. A tak „tady máš žádanku na zubní chirurgii, tu dolní osmičku to chce vytrhnout, no a ta horní je na konzultaci s chirurgem“. No v pondělí jsem tam jel (s ivkou a v půlce cesty se poblivším Adamem) a doufal si v trhání jen té hezky obnažené spodní osmičky, ale chirurg mě přesvědčil, že ta horní je „nebezpečná“ a určitě by ji vytrhl také. Kurva! „Ale já bych čekal, že mě to bude bolet, pokud tlačí na kořen té sedmičky vedle. A já o ní roky vůbec nevím.“ „Až vás to bude bolet, tak už ta sedmička může být tak akorát na vytrhnutí. Když už jste tu, tak bych vytrhl obě osmičky, otok budete mít tak jako tak, tak ať je to při jednom. Ono by se vám sem už také nemuselo chtít …“ Kurva! Kurva! Kurva! No tak pojďte na mě, pane doktore. Ale jak je známo, trošičku bolely akorát vpichy umrtvení a pak už jen brněla půlka necitlivé huby a v ní se střídaly nástroje jeden za druhým. Kupodivu i oba zuby něčím vrtali, dle pocitu a drnčení fakt festovním vrtákem … netuším proč (narušení?), ale drnčela mi z toho celá hlava, až se v jednu chvíli ta vibrace/frekvence nějak „dotkla“ centra rovnováhy a já se v tom křesle pocitově „zhoupl“. Věrný pocit ztráty rovnováhy, nebo takový ten pocit pádu ve snu… vyjekl jsem překvapením, doktor se hned ujišťoval, jestli necítím bolest, že by to ještě obpíchl, ale né, „nic nic, dobrý“. Vrtačka znovu zabrala, znovu jsem se zhoupl, pak znovu … no zajímavý to bylo. Zuby vypáčeny, rány zašity, skousknout tampón, tady máte erecept na antibiotika a prášky na bolest … nemohl jsem ani pořádně poděkovat, utíral jsem si nic necítící pusu kapesníkem, a odšoural jsem se zpocený do nabité čekárny. Tam jsem byl původně sám (první pacient po polední pauze), a nyní se v ní nedalo sednout … a tak se ke mně zvedlo pěkných pár párů zvědavých očí. Otřel jsem si hypotetické sliny, oblékl bundu a dumal, zda mám beze slov odejít, nebo se rozloučit. Slušnost zvítězila, a tak jsem k těm napjatým pohledům vyslal zneklidňující „Ašeanou“, a šel si po svých. Nimesol na bolest jsme koupili ještě cestou domů, antibiotika jsem nasadil večer, a „celkem to šlo“. Pusa mi nijak nenatekla, chladil jsem to jen sporadicky, druhý den jsem už normálně jedl … snáším ty osmičky až podezřele dobře. Až tak, že jsem včera ráno už nimesil nebral, a přes den dostal od bolesti pěkně pokouřit. Takže opatrně s tím optimismem, chlapče. No také mám teď hubu plnou aftů, což bolí řádově více než tupá bolest „kosti“ … natírání herbadentem, slivovicí, béčko vitamíny, nimesol, antibiotika, ráno zodac, ocutein, centrum vitamíny … chodící lékárna.

A také už jsem strejda. Švagrové se narodila Ema. Tož to jsem ta týdenní antibiotika nasadil akorát … dnes poslední leden, od zítřka suchý únor.

před osmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.