Opět desátá, opět u PC. Ale hrotit to už nebudu, půjdu dolů za ivonkou. Do půlnoci jsem tu seděl poslední dva dny. V sobotu jsme šli do lesa, ve velké grupě, čtyři chlapi a máma se sestrou. Vytahovaly se skácené stromy k cestě, tentokrát přes kladku. Nebyl prostor pro přímou jízdu traktora, takže se k vhodnému stromu připevnila kladka, a traktor popojížděl po cestě kolmo ke směru vytahování metrů. Likvidovali jsme javor, co jsem tehdy skácel, a vytahovali ho po metrech … kdepak zapřáhnout celý kmen. Kladku jsme strhali hned na prvním polenu, neudržel ji řetěz. Opravila se, a pokračovalo se. Ocelové lano ale nebylo dost dlouhé, postupně se mustelo nastavovat dalším, pak ještě jedním, a pak řetězem … takže se konec kmene vytahoval přes čtyři spoje, a (ostatně celou dobu) bylo třeba dávat pozor na to, aby se první spoj nedostal až do kladky, protože by se v ní zašprajcoval a byli bychom nahraní. Spoj dojel ke kladce, signalizoval jsem zastavení, traktor začal couvat, já vypojil nastavené lano a zapojil hlavní lano zase zpátky k další části, traktor vyrazil vpřed, kmen se zase o deset metrů přiblížil cestě, a spoj do kladky, signalizace na traktor, vypojení dalšího lana, zapřažení za řetěz, traktor vyrazil vpřed, kmen se zase posunul až k cestě, odpojení lana, zapřažení řetězu, popotažení kmene nahoru na cestu, traktor couvá, zapřažení kmene „na krátko“, a jeho odtažení sto metrů dál na porcovací místo … lítal jsem jak hadr na holi. Pak se uklízely metry, co se nebudou štípat, a když už bylo vše hotovo, tak se naložily dvě vlečky těch naprosto největších metrových polen, co hravě vážily každé 200–300 kilo. Sladká tečka na závěr. Kecám, pak se ještě musely na pozemku nějak složit, že. Na terase pod domem jsem pak vypil dvě piva během chvíle, a pak ještě půl litru vody skoro na ex. KO. Byly čarodejnice, přijela ivonka s malou, poseděli jsme s našima u krbu, a i když jsme se snažili spěchat, tak malá přetáhla svůj režim, pozdě se koupala a vypravovala spát, a do jedenácti nezabrala. Já šel myslím spát tak jako tak, na umření.
V neděli výlet do zahradnictví, kde jsme se sešli s našima, pak společný oběd v Monte Negro, a pak že se ještě projdeme po městysu s kočárkem, ale to malá nesouhlasila a spěchalo se domů, …
… a teď mi ivka píše, že bára nechce spát a ona už je vyčerpaná. Ach jo. Ten náš poklad …
Připojte váš komentář