Pár doušků rozčarování

Přemýšlím, jakými slovy začít, abych tu otázku „nevybalil“ hned v úvodu, a vzpomínám si, že je to přesně rok plus mínus pět dní, co jsem ji ve svém blogu zmínil. Ptal jsem se každého, aniž bych vyslovil jediné slovo… ptal jsem se sebe, ale i kdybych si odpověděl, stejně bych se neposlechl. A když jsem se zeptal jí, nedokázala mi odpovědět… neřekla mi ani že má kluka. Stačilo, že mlčela… pousmál jsem se nyní, pousmál jsem se tehdy.

Často jsem se poté ptal Proč… Taková dětsky nevinná otázka. Nejhůře se na ni odpovídá, ať už jde o cokoli. Proč…

Na co se ptám dnes… Proč taková náhlá změna mezi námi? Snad se na mě za celý den neusmála, a to jsem ji viděl tolikrát. Možná chtěla, ale nevycházelo jí to. Také nemůžu jít chodbou pozpátku, abych jí dal ještě pár sekundy k zjištění, že tam jsem také…

Já vím, malicherné a ničím nepodložené problémy. Nic vážného… nemůže se nic dít, protože se prakticky ani nic nestalo. A přesto… na tohle jsem hodně vnímavý. Moc si z toho dělám… asi brzy umřu, optimista nejsem. A optimista je stejně jenom špatně informovaný pesimista.

A tak tu jsem, není mi moc do zpěvu, pořád bych se na něco ptal, ale není koho a i kdyby bylo, pochybuji, že by mi někdo odpověděl.

Další úsměv… vždyť já bych měl i to malilinké něco mezi námi okamžitě utnout! Podle předchozích zkušeností to bude opět jen markantní náraz do reality s pořádným otřesem mozku, duše a sebevědomí. Zase jen sbírám střípky iluzí, abych se jich v jednom okamžiku zbavil? A měsíce se jich neopovažoval ani dotknout? Zase je to všechno pouze naivně vysněné. A může snad sen v realitě obstát? Může se realita s mými sny někdy shodnout?

Nemůže :) Přesto to zkouším a budu zkoušet znovu a znovu. Jednout to vyjít musí.

Nevím, proč jsem tu větu napsal, když tomu v tento okamžik ani minimálně nevěřím. Vůbec. Lautr ne. Já totiž pochybuji. O všem a o všech. Tak nějak mě to naučil svět a dospívání. Nikomu nevěřit.

Existují dva pohledy na věc: věřit ve vítězství a mít šanci 1:1, že mě to zklame, ovšem případ výhry (dobra) by mě vůbec nepotěšil, neboť jsem jinou možnost od začátku nebral. Nebo očekávat porážku, která pokud přijde, tak nepřekvapí, nesrazí do kolen, neboť s ní bylo počítáno. Zlo tedy nemůže uškodit. Pouze dobro může překvapit, potěšit…

Jde to vysvětlit lépe, ale proč bych to dělal. Věřím v druhou filozofii. Počítát s přijatým faktem porážky, neboť jakýkoli jiný výsledek je výhrou. (To se to znovu snažím vysvětlit?)

Tak fajn, pokud jsem ti udělal v hlavě bordel, tak se mírně blížíš mému stavu. A teď se ještě jít učit. A objednat si minoltu.

před 15 roky | Ze života | 2 komentáře

Komentáře

1 | maggie | před 15 roky

ne, myslím, že jsi to popsal dobře…

reagovat

2 | neithan | před 15 roky

tragicky, co? :)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.