Pár myšlenek jedoucích domů

Pozdní odpoledne, rychlík projíždějící Vršovicemi, staré kupé s prosezenou sedačkou… cesta domů v jedné z mnoha tisíců podob.

Ráno jsem se vyhrabal z postele až když na pokoji nikdo nebyl. Vydal jsem se do Národní do studovny stejně jako včera, ale výběr knih byl tentokrát hodně špatný. Prakticky všechny čtyři s mou prací nijak nesouvisely a já tak dobré dvě hodiny v té zdobené hale s monumentálními kamny (či čím) proseděl zbytečně. No tak alespoň si odpoledne zajdu za vedoucím diplomky a domluvím se s ním na jejím zahájení. Šel jsem za ním na čtvrtou, ale před školo jsem potkal Hanku (po několika měsících), a tak jsme se docela dlouho zakecali. Potkáváme se docela vtipně – jednou se potkáme po půlroce a to jdeme právě oba z bakalářských státnic. Potkáme se dnes a ona jde právě od vedoucího diplomky, u kterého se byla „zapsat“, přičemž za tím samým účelem jdu do školy i já :) A přitom jsme se dnes možná viděli naposledy.

Na konzultačky jsem tedy dorazil ke čtvrt na pět a na dveřích našel lístek, že učitel přijde o půl paté. No ještě že jsem tam nedošel na čtyři hodiny a nemusel tam tvrdnout celou dobu. No a učitel nepřišel tak jako tak, před tři čtvrtě jsem se sbalil, chvilku poseděl na křesílkách a pak odešel na vlak. Vrcholně produktivní den. Měl bych raději celou cestu prospat, aby mělo to dnešní vstávání alespoň nějaký přínos.

Pár dní už v hlavě držím těžce zformulovatelnou myšlenku. Točí se kolem toho, co mi vůbec přináší to moje (samo)studium dějin. K čemu je to vůbec dobré. Těžké zodpovědět, protože k čemu může být dobré, když si jedenáctiletý kluk znovu a znovu pročítá několikasetstránkové bichle o pohybech námořních flotil Tichomořím a počítá, kolik zásahů schytala ta která loď … je to zvláštní „fascinace válkou“. Znepokojující. A přitom to bylo opravdu moje mládí. Literatura faktu nebo válečné romány, operace commandos nebo pohyby celých front, zajímalo mě všechno. ČT2 považuji za nejzajímavější televizní program, válečné dokumenty bych sledoval pořád a pořád. Ivonku to samozřejmě točí, máma má stejné problémy s obdobně zaměřeným tátou … ale pak – patrně někdy v nedávné době – jsem došel ke zvláštnímu poznání. Ať je to jakkoli těžko definovatelná fascinace (a já ji opravdu neumím vysvětlit), není to fascinace vražděním, fascinace smrtí, fascinace utrpením. Protože když se ponořím hlouběji, dostanu se k lidským osudům. Ztráty tisíců pro mě přestanou být statistikou, začnu si je představovat, přistihnu se, že si představuji sebe umírajícího někde na bojišti, v přestřelce, kdekoli… sebe s hrůzným strachem, že opravdu umírám, s děsivou jistotou, že za minutu už nebudu. Možná dřív, možná později. Že to všechno, co jsem zatím zažil a žil, skončí. Skončí. Nadobro. Je to svírající pocit, představa nevyhnutelnosti vlastní smrti.

Včera jsem ve studovně knihovny listoval monumentálním svazkem dobových (válečných) fotografií Někomu život, někomu smrt od J. Čvančary. Vždy nějaký snímek a vysvětlivka. Na konci knihy věnované Českému národnímu povstání byla mezi snímky trosek Prahy fotografie dvou mladých dívek. Přelétl jsem popisek, devatenáctiletá Jana a její sedmnáctiletá sestra, začetl jsem se. Vojáci SS je přepadli v posledních dnech povstání, aby se za ně Čechům pomstili. Jejich otce přibili na vrata a jeho dcery před ním opakovaně znásilnili. Dodatek autora o bestiálnosti těchto činů mě jen rušil a rozčiloval – nepotřebuji, aby mi někdo radil, jak se cítit. Sám jsem tu scénu představil, či spíše její hrůznost, násilí, nemohoucnost otce přibitého za ruce k vratům, bezbranné holky stržené k zemi,… bohatá fantazie a empatičnost může být i prokletím, hrdlo se z toho svírá. A pak přemítnu na další stránku.

Kam tím směřuji … studium i vlastní zájem o historii mě lehce přetváří v pacifistu. I když to asi není vhodný termín… ale čím více si uvědomuji hrůznost umírání, tím méně mohu souhlasit s válkami, s ozbrojenými akcemi, s umíráním nevinných. Není to tak těžké. Zkus si představit sebe na místě anonymního mladého kluka kdesi v písku Iráku s dírou do břicha a posledními minutami života protékajícím skrze prsty.

před osmi roky | Ze života | 2 komentáře

Komentáře

1 | spitak | před osmi roky

k čemu je studium dějin? ke ztrátě iluzí a ztrátě víry v lidství. rpotože války byly, jsou a budou a oba to víme. až bude další válka, budeme střílet a zabíjet. nebo budeme popraveni. já se obávám, že budu moc slabej na to, abych odmítl zabíjet. tip: Christopher Browning, Obyčejní muži. 101. záložní policejní prapor a „konečné řešení“ v Polsku, Praha 2002. (jestli to znáš, omlouvám se…) Jsme zlá zvířata a je to v nás.

A neznám lepší četbu pro 11letého kluka než skvělého Hubáčka :-D

reagovat

2 | juneau | před osmi roky

To nebude tak zlé :) Jen se člověk tak trochu naučí přemýšlet … a citát „Vím, že nic nevím“ bude konečně pochopen :)

Hubáček … nojo.

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.