Pár postřehů, za chvíli odjíždím
Jezdit do prahy ve čtyři odpoledne v neděli je celkem pohodlné. A hlavně… se těším. Kdybych si to řekl před půl rokem, nevěřil bych si. Ale teď se těším. Jen nemám čas o tom moc psát…
Včera první sníh a já vyrazil za ivkou. Šílený nápad, ale jel jsem. Zimní pláště a celkem upravená silnice (= ještě ne tak zasněžená). Dojel jsem v pořádku. U ivky koukání na Tais Toi!, a v deset jsme jeli pro zbytek její rodiny do Nova na vlak, kam se vraceli z prahy. Na letních pláštích… vzrušující cesta, doslova.
Chtělo by to nějakou změnu. Stereotypní průběh: dojedu, koukáme na film, spíme, válíme se v posteli, oběd, odjedu.
Hm, a na víc nemám čas. Tedy, napsat toho více. Ach jo…
Po obědě válení na posteli a poslouchání hudby. Schovala tvář… to mi bylo podezřelé, a seč mohla, bránila mi v tom ji spatřit. Po tvářích jí tekly slzy… nepověděla mi proč. Trvalo to hodinu… třeba byla jen šťastná. Nijak jinak to totiž nevypadalo.
Cesta domů o poznání dobrodružnější… když i felicia na trojku hrabe, tak to jedeš po mýdle.
A tady se už jen spěchá… tyhle poslední odstavce dopisuju jen v trenkách a košili. Rozepnuté. Nemám ani… hodinky 
Hodinky nenosím už roky. Proto nedám z kapsy mobil. Bez něho jsem ztracený.
Za okny chumelí… a já přemýšlím, o čem všem jsem chtěl psát. Čekají mě 3,5h se zuzkou ve vlaku. Pak rozzářená noční praha… naprosto jiný svět.
Rychle zapomínám na svoje… kořeny? Ech… to je k smíchu.
před 17 roky |
Ze života | 
5 komentářů
a třeba to vážně bylo štěstím… taky to dělám…