Pár slov z narvané učebny

V ideálním případě bych tu vydržel ještě hodinu a rovnou si zašel zapsat do indexu výsledek zkoušky z informatiky. Excel a word… to jsem musel dát, jinak nevím. Ještě kouknu do info systému… ok, započteno. To nešlo zkazit. To šlo jedině zaspat, že?

Sedím tu už dobrých patnáct minut. Sedmnáct minut od okamžiku, kdy jsem vyšel ze dveří místnosti číslo 276. Právo… v osm jsem vstal, nařídil budík na deset, v deset jsem vstal, vlezl do sprchy a aniž bych si třeba lokl vody šel do školy. Přes 40 minut stál ve frontě na zápočet… na padnutí.

Profesorka se na mě mile usmála, pokynula mi, ať se posadím a zeptala na jméno. Listuje, listuje, jede prstem po seznamu, já sleduji tužkou napsaná čísla vedle jména. Kousek se vrací… až prst zabodne do papíru, já zahlédnu číslovku 28 a… no, a nic. Prostě se mi ulevilo, že konečně vím, jak jsem dopadl. Dopadnout jsem mohl totiž jakkoli. Dvacet osm bodů z padesáti možných. Dvacet osm bylo minimum. Hepy.

Tu hodinu tady asi čekat nebudu, půjdu na kolej, připravím si něco k jídlu a vrátím se sem, času mám dost. Pak ještě zkompletovat seminárku do sociny, zajít ji sem odeslat… doufám, že alespoň to se mi na bezdrátu povede.

A po zbytek dne už pouze příprava na zítřejší písemku z hospodářských dějin. Nemám z ní strach, ale zadarmo taky nebude. Pak domů… růži už jsem si objednal po sestře, která jede do brna a tam ni nějakou hezkou koupí. Kdo si myslí, že to není to pravé, tak ať se zítra do 14:10 dostaví na hlavák, já jim na záda pověsím baťoh, přes jedno rameno noťas, přes druhé rameno dvacetikilovou cestovku, procpu je vagonem, donutim přestoupit do jiného vlaku a pak jezdit kolem hlaváku čtvrt hodiny autem. Pokud budou mít stále dojem, že to všechno lze absolvovat s voňavou růží v ruce, tak smeknu… a donutím je jet se mnou. Já si povezu růži, a oni moje bágly. Howgh!

Nebo že bych to tady ještě tu tři čtvrtě hodinku vydržel? Člověk by neřekl, jak je ta jedna cesta z koleje do školy a zpátky otravná. Protože to je sice ob dvě tři budovy, ale přesto to není nic na půl minutky. A koho to pořád baví… jenže co tu tak dlouho dělat. A co dělat, abych během té doby neumřel hlady… hm, napíšu mejla domů. A pak si asi budu číst… cokoli. Večer se tu kvůli té socině stejně ještě objevím.