Pár slov z narvané učebny

Protože školní bezdrát nějak kolabuje a vydržet na něm chce notnou dávku trpělivosti, posadil jsem se asi po třech měsících sem do volně přístupné studovny… s komfortem noťasu na kolenou se to nedá srovnat, ale je fajn být připojený déle jak pět minut. Bez čtyř minutového výpadku.

V ideálním případě bych tu vydržel ještě hodinu a rovnou si zašel zapsat do indexu výsledek zkoušky z informatiky. Excel a word… to jsem musel dát, jinak nevím. Ještě kouknu do info systému… ok, započteno. To nešlo zkazit. To šlo jedině zaspat, že? :)

Sedím tu už dobrých patnáct minut. Sedmnáct minut od okamžiku, kdy jsem vyšel ze dveří místnosti číslo 276. Právo… v osm jsem vstal, nařídil budík na deset, v deset jsem vstal, vlezl do sprchy a aniž bych si třeba lokl vody šel do školy. Přes 40 minut stál ve frontě na zápočet… na padnutí.

Profesorka se na mě mile usmála, pokynula mi, ať se posadím a zeptala na jméno. Listuje, listuje, jede prstem po seznamu, já sleduji tužkou napsaná čísla vedle jména. Kousek se vrací… až prst zabodne do papíru, já zahlédnu číslovku 28 a… no, a nic. Prostě se mi ulevilo, že konečně vím, jak jsem dopadl. Dopadnout jsem mohl totiž jakkoli. Dvacet osm bodů z padesáti možných. Dvacet osm bylo minimum. Hepy.

Tu hodinu tady asi čekat nebudu, půjdu na kolej, připravím si něco k jídlu a vrátím se sem, času mám dost. Pak ještě zkompletovat seminárku do sociny, zajít ji sem odeslat… doufám, že alespoň to se mi na bezdrátu povede.

A po zbytek dne už pouze příprava na zítřejší písemku z hospodářských dějin. Nemám z ní strach, ale zadarmo taky nebude. Pak domů… růži už jsem si objednal po sestře, která jede do brna a tam ni nějakou hezkou koupí. Kdo si myslí, že to není to pravé, tak ať se zítra do 14:10 dostaví na hlavák, já jim na záda pověsím baťoh, přes jedno rameno noťas, přes druhé rameno dvacetikilovou cestovku, procpu je vagonem, donutim přestoupit do jiného vlaku a pak jezdit kolem hlaváku čtvrt hodiny autem. Pokud budou mít stále dojem, že to všechno lze absolvovat s voňavou růží v ruce, tak smeknu… a donutím je jet se mnou. Já si povezu růži, a oni moje bágly. Howgh!

Nebo že bych to tady ještě tu tři čtvrtě hodinku vydržel? Člověk by neřekl, jak je ta jedna cesta z koleje do školy a zpátky otravná. Protože to je sice ob dvě tři budovy, ale přesto to není nic na půl minutky. A koho to pořád baví… jenže co tu tak dlouho dělat. A co dělat, abych během té doby neumřel hlady… hm, napíšu mejla domů. A pak si asi budu číst… cokoli. Večer se tu kvůli té socině stejně ještě objevím.

před 13 roky | Ze života | 4 komentáře

Komentáře

1 | Raul | před 13 roky

se mas, ze mas zapocet… napsal jsem ti mail…

reagovat

2 | endlife | před 13 roky | podnebi.wz.cz

howgh :) ja nerikal ze to neni to prave (a uz vubec ne, ze by to mohlo vyt proveditelne ;-)), ja rikal ze je to romanticke :)

reagovat

3 | endlife | před 13 roky | podnebi.wz.cz

//ah, taky vily vily vence, ale chtel jsem rict „byt proveditelne“. mám deformované prsty z klávesky kamarádova noťasu (mine's dead)

reagovat

4 | lucka | před 13 roky

no vidíš, jak máš hodnou a ochotnou sestru ;)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.