Páteční blogísnutí - překvapivě z vlaku!

Dělám si samozřejmě leg… pardon, prdel. Na tom, že se v pátek ozývám z vlaku není nic zvláštního – respektive ve vlaku si během 40 minut, než mi baterka uspí noťas, lehce blognu o všeních i nevšedních zážitcích, v posledních sekundách nehraji texťák na flašku a po příjezdu domů teprve napostuji na blog. Což není podstatné. Nějak jsem ovšem zapomněl, kam jsem se chtěl tímto úvodem dostat.

No… snad že ona dnešní cesta nebyla příliš všední. Vstát se mi v pět podařilo, želbohu s pocitem, jako bych ani nešel spát – nebo mě vždy tak účinně probere šok z brzkého vstávání? Pravda, dnes mi zamáčknutí budíku docela trvalo a hágen i ondra se na postelích taky nějak vrtěli :) Sranda byla dostat se do umývárek, pantofle jsem si totiž už v noci sbalil do cestovky a tam jsem se musel došourat v ponožkách a ťapkách. Zážitek.

Cesta šalinou, poslední noční osmapadesátka mířící do vozovny žižkov mě míjí, v šervůdu tma a na jakousi peruánskou píšťalu hrající kluk (hm, hrající není tak úplně přesné…). Před budovou, provázen zápachem moči a rychlého občerstvení, si vzpomínám na sloupek v mladé frontě, kde autorka kvitovala nadcházející rekonstrukci nádraží. Říkal jsem si, kdy to asi tak začne a hlavně skončí a helemese, v hale se již staví nějaké zábrany… nádhera. Neznám hnusnější místo v praze než hlavák. A nechte mě prosím v mém přesvědčení, že tam nejsou ještě horší kouty.

Pro jednou si kupuji kolu a bagetu – mám fakt velký hlad – a zatímco pak čekám v horní hale, snaží se mě smrdící (boha jeho!) cikánka ukecat ke koupi Hugo Boss voňavek (ironie?)… nic, co bych tam již 100× neviděl. Nechci. Ne, fakt nechci. Ne, ani za dvě stovky, nemám u sebe peníze, jen drobný. Za pět korun? Ne, prostě nechci! Tak nějak náš dialog probíhal, chtěl jsem se jí zbavit oním tvrzením, že mám jen drobné. Následující sleva o 99% mě fakt dostala, ale ukecat jsem se nenechal a odešel na vlak.

Ten za chvilku přijel, opět jsem stál prakticky na místě, kde zastavily dveře vagónu, ale blíž k nim stál nějaký třicátník, který pro jejich otevření musel udělat krok dozadu a pak jsem stál blíže k nim já. Pokynul mi tedy, ať nastoupím první, načež jsem se na něj usmál a pokynul jemu. Jestli člověk nastoupí první nebo druhý, na tom už nesejde – a dobrý pocit taky není k zahození.

Naprostá atypičnost proti minulým brze pátečním jízdám na Vysočinu měla teprve následovat. Tento semestr pátek co pátek nastoupím do vlaku a… pak jsme najednou v bigcity. A nemít budík, jel bych až do Brna. Dnes to bylo jiné. Nasedl jsem, spořádal půlku gumové bagety (kurva teda!), vytáhl učebnici němčiny a od první stránky ji procházel až asi k sedmdesáté, než vlak dojel do bigcity. Kolem Čáslavi mě až příliš okouzloval rozbřesk a červánky nad Železnými horami, koukal jsem tedy spíše z okna než na der dý das, ale lehké rozptýlení ničemu neuškodí. Těžkou ospalost jsem zahnal semtexem a tak nějak se učil až do přestupu na courák.

Kolem tratě se převaluje mlha a vypadá to tu jak na podzim. Osmého prosince, sníh jsem viděl naposledy třetího listopadu. Nijak na něj nespěchám, moje ideální zima by si vystačila se sněhem přes vánoce a pak do konce února pouze s mrazy. Jenže k čemu, když místní rybáře napadl ten úžasný nápad trávit celou zimu na rybníku a vysekat do ledu sto padesát mega milionů děr a chytat v nich chudáky promrzlý ryby. Bruslit tam by bylo minimálně o zlomení nohy. A jak by to byl úžasný led, kdyby měsíc nespadla ani vločka a jen mrzlo. To bych se tam úplně zničil! Ivončino lákání na jejich stadec k hodině skupinového kroužení kolem dokola mezi stovkou dalších lidí mě fakt nijak nebere.

Nj, zima. Uvidíme, s čím přijde.

před jedenácti roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.