Po devíti letech

Holy Moley, me-oh-my … poslouchám Edu a magnetický nuly a za jedenáct hodin to bude devět let, co znám ivonku. A za padesát jedna dní a šest hodin si ji vezmu za ženu. Nebo tak nějak. Ve své současné post-alkoholické náladě jsem si chtěl dohledat blognutí ze dne, kdy jsem ji potkal, a vlezl až do hyperarchivní veřejně nepřístupné části tohohle blogu, a tam jsem s úšokem (úlek + šok) zjistil, že ten zápisek je dokonce na veřejné části … ulekl jsem se právě tím, jak už je tento web starý! A pravda, cožpak web, že?

HGN včera našel svatební blog, kam sem tam něco písnu pro roboty vyhledávačů a cca tři lidi, kteří o tom webu vědí, a popíchl mě, že bych měl něco napsat i sem. A tak jo. Probudil jsem se z mlhy zapomnění nastartováním bouráku pod okny s šokem, že ivonka odjíždí do práce a já si ani nevšiml, že vstává, takže se dá říci, že jsem dnes v 5:15 zaspal. Poslouchal jsem otevřenými okny ranní cvrkot a rozhodl se, že dnešní den pojmu volně. Takže kávička, snídanička, blognutí, lehká práce a pak dovolenáááá. A také konečně dorazila sestra z Calgary, takže se to dnes brutálně zapije … než zase zítra odjede

A proč ta rozjívenost? No, ivonce jsem před chvílí napsal, že čím jsem starší, tím víc piju a tím míň to zvládám, a v ničem jsem nelhal 🙂 Včera nás míša pozvala na grilování a dopíjení sobotní bečky, takže jsem se toho nebál a vzal to jako rozkaz. S kozlem zamával, vepřa sežral polovinu, švestky zneuctil … a kolo raději nechal na místě činu a nepohrdl motorizovaným odvozem. A tak tu nyní znaveně sedím a jsem rád, že nemusím trčet v nějakém oupnspejsu. 

Co se za těch šest týdnů událo … no utíká to, a co si nezapíšu, to už nebude. Celkem jednoduché. Z celého měsíce mi zbude pár vzpomínek, co jsem nafotil, a o ničem jiném nevím. A pak mám divný pocit, že jsem ten čas promarnil.

Jezdil jsem domů pomáhat s posledním dřevem, jeden chatař si od nás každý rok kupuje pár metrů dřeva. Ale potřebuje ho připravené přímo do kamínek, tedy naštípané a nařezané na 20cm polínka. A tak máňa supí do kopce po cestě, kudy rok co rok sváží dřevo opačným směrem, s vlečkou na seno plnou polínek a pak to hodinu skládáme do úhledného rázku 🙂 Je s tím drbačka, ale lesy jsou a chatař poctivě platí.

Ač jsme se dušovali, jak budeme šetřit na svatbu, tak jsme se nějak rozšoupli a vyrazili na výlet na Pálavu. Tím směrem jsme spolu nikdy nebyli, a přitom je tam krásně. Ubytko pěkné, klídek absolutní, ale kopce vysoké jak sviňa 🙂 Ale přešli jsme je, pokochali se, popili vínka a druhý den jeli do muzea lovců mamutů. Podle adresy na webu jsme ho nenašli, měli v ní překlep a když jsem je na to upozornil, tak mi poslali volňásky do muzea v Mikulově. Poté už jsme jeli domů a během plkání o bůhví čem jsem nás oba málem zabil, když jsem při projíždění jakési pitomé obce vjel do nenápadné křižovatky, kde jsem najednou nebyl na hlavní. Ještě jsem instinktivně dokázal šlápnout na plyn, abych nás z ní vytáhl a projel ji rychleji, ale taky jsem stál na spojce (takže jsem ještě v té mikrosekundě došel k tomu, že to nemá smysl). Můžu jen v duchu děkovat tomu neznámému řidiči, že dával pozor a dokázal to ubrzdit, protože já už nemohl nic dělat … byl by to plný boční náraz, jakých jsou ve večerních zprávách spousty. Bezstarostný výlet na jižní Moravu a plánování svatby by se v sekundě změnilo na … nechci o tom ani přemýšlet, stačí, že se o tom s ivonkou ani nebavíme a tím to vytěsňujeme z hlavy. Zbytek cesty jsme přepadle mlčeli. Částečně z toho viním navigaci, protože mi dává svou šipkou falešný pocit, že jsem pořád na hlavní. Asi jsem takový kiks potřeboval, dávám si teď mnohem větší pozor. Lidi, jezděte opatrně. Na silnici to nezáleží jen na vás – potkáváte i takové blbce jako jsem já.

Poté začal tropický víkend, ivonka se vracela z práce splavená a já vyrážel v dresíku na kopce. Čím větší je hic, tím víc mě to láká na kolo, nemám s tím žádný problém. Jsou to HC podmínky a já chci vědět, jak je budu zvládat. A pravda, bylo 34 stupňů ve stínu a já šlapal nahoru do kopce a fakt to bylo znát – motala se mi hlava, byl jsem unavený mnohem rychleji. Ale hned bych vyjel znovu!

Po týdnu hiců přišla láckova svatba. Osm let jsem s ním seděl v lavici, a ten klučina mě nakonec se svatbou předběhne 🙂 To by nebylo nic zvláštního, kdyby v tomhle naše třída nebyla atypická – po deseti letech se vdaly tuším jen dvě holky a jen jeden (teď už tedy dva) kluk se oženil. A tak zatímco plánujeme naši svatbu, tak mi volá lácek a zve nás na svatbu. V pátek předtím jsem vyrazil do brna, abych si koupil nějaké ležérní kalhoty na večerní párty, po prolezení ale osmi obchodů jsem si zdrcen koupil jen kravatu a jeli jsme domů. A z motoru se začalo ozývat pískání, při šlápnutí na plyn, jako když někde pod tlakem uniká vzduch. Zkoumal jsem to, šlapal na plyn, dumal nad tím, a došel správně k závěru, že se to týká turba. Nepanikařil jsem, protože před pár měsíci se mírovi doslova vysypalo turbo z motoru na dálnici a ještě 350 kilometrů dojel (jen s nižším výkonem), věděl jsem tedy, že to nějak dojedeme. Doma jsem zvedl kapotu a koukám na prasklinku na jakési hadici – ale je to tímto? Něčím jsem ji oblepil, vyjel na silnici, pískání pořád stejné, a oblepení rozervané. Takže je to tím 🙂 Zaveli jsme auto švagrové do hospody, aby se měla v noci jak dostat domů, a nakonec tam s ní zůstali až do zavíračky, kdy nás zase domů přivezla 🙂 Druhý den jsme to dle rady známého objeli alobalem, izolačkou, zafestoval jsem to stahovacíma páskama a mohlo se jet na svatbu 🙂 Brali jsme dalšího bývalého spolužáka, bednyho, a i díky němu byla celá sobota naprosto bombastická. Je to veselá kopa, historek má na rozdávání a přiznám se, tak jsem se nenasmál za celý rok. Už ani nevím, co vyprávěl, ale jednu chvíli jsem snad půl minuty nemohl polknout hlt píva, protože jsem se prostě smál a smál a nešlo to 🙂 Obřad byl krátký, vzali se, už jsme chtěli jet domů, protože pak se dvě hodiny fotili po celém zámku, a kdosi se naklonil nad zámecký kanál a vypadly mu do něj klíče od auta 😀 Takže jsme se dočkali lovení klíčů ve smrduté zelené vodě metr a půl hluboké. Pěkná situace 🙂 Vrátili jsme se domů, oprava motoru držela, a odpoledne vyrazili k brněnské přehradě na večerní párty. Alkohol, jídlo, lochec až do noci, pokoj objednaný už měsíc dopředu a ranní pohodička po pár hodinách spánku. To jen ivonka to tehdá moc nevychytala a zdánlivě z ničeho jí bylo špatně jak psovi. A to jsem jel jak s vysokým dortem.

Po týdnu hiců přišel týden dešťů a zimy, kdy se jen sedělo u pc. Asi se nic nedělo – jen jsme chtěli využít ty volňásky do muzea a jet na dvě noci do Mikulova, ale po předpovědi počasí jsme to stáhli a jen si ve čtvrtek zajeli do lednice do parky a restaurace, kde byl Pohlreich, a v pátek zase do jiné na opačné straně od nás. Alespoň to. V sobotu se u míši peklo prase, tak jsme si nacpali břucha a nedopitá bečka se dopíjela právě včera.

No a to je asi tak vše. Měl bych jít něco dělat 🙂