Vzpomínáte, jak byla zima na začátku roku 2013 dlouhá? Velikonoce připadly přímo na apríla, prvního dubna, a napadlo sněhu, že jsme se s ivonkou k Balcarce přibližovali vyloženě sněhovými pláněmi a v jeskyni bylo tepleji než venku. Na parkovišti jsem ani nemohl zaparkovat na vyhlédnuté místo, protože tam bylo 15 čísel sněhu a jak jsem přibrzdil, tak už jsem se nerozjel. Teď je polovina dubna a dá se říci, že zima skončila minulý týden. Kolo jsem v poslední týdny vyměnil za pomáhání v lese, ale nyní jsem dva dny po sobě vyjel a to dokonce jen v tříčtvrťákách.
Les … tátovi bude 57, dře celý život a udělat ve dvojici s lehce mladším bratrem každé jaro 50 kubíků dřeva, to už začíná být nad jeho síly. Tedy, síly stačí, ale jednu ruku má z minulých let pochroumanou od výbuchu kompresoru, a druhé rameno ho začalo bolet tak nějak z ničeho nic, ale bolí ho jak sviňa. Zánět šlach? Zánět kloubu? Místní ortoped je příbuzný a nechce se mu k němu jít, protože ten mu nakáže klid a odpočinek, ale ty kubíky dřeva nepočkají, takže doktor ho týden nato uvidí štípat metry nebo skládat vlečku dřeva … a tak ať se ivonka tváří jak se tváří (protože dávám lesu přednost před ní), tak když můžu, pomůžu. Ráno sednu na bus, dojedu domů tak akorát, abych si upil trochu kávy a pak do termoprádla, roztrhaných džín, čtyř vrstev oblečení a hurá promrzlou máňou do lesa. Nikdy, ještě nikdy jsme na lese nepracovali ve sněhu. Týdny zpátky byl táta nervózní z toho, jak už se do stromů natahuje voda a je třeba je pokácet co nejdříve, jinak budou zbytečně mokré a pořádně neproschnou … a stromy se pokácely, a na měsíc na ně napadl sníh. Máňa si to údolím uháněla po sněhu ledu, zmrzlé hlíně, ve filcákách jsme se brodili sněhem a chvilka stání na místě a už mi mrzly paty … zážitek. Opravdu. Tak to není každý rok 🙂 No, ale především se snažím být k dispozici pokaždé, když mohu. Vojta už toho v lese dvě sezóny moc neudělal (prakticky nic), domů ho to moc netáhne a dělat tam na dřevě také ne, a tak jezdím „v druhém sledu“ jen já. Ale to je mi jedno, dřu tam, abych ulevil tátovi, a víc neřeším (narozdíl od našich). A tak dřu. Jak kůň. Osekávání padlých stromů sekerou, co jsem tátovi kdysi koupil k vánocům a dělám s ní sám (a je to úžasný švédský nástroj od husqvarny), zatímco on se strejdou jedou s pilou… nebo likvidování větví, co po nich zbyde. Stahování stromů a metrů kdesi z kopce, aby tam o týden později nemuseli chodit oni. Naposledy vytahování kmenů do svahu Máňou, kdy strejda jezdil s traktorem, táta pod svahem zapřahoval ocelové lano, a já jej nahoře zahákával k traktoru, nastavoval řetězem, odpojoval vytažený kmen, odpojoval jej od traktoru, běžel s druhým koncem zase ze svahu dolů k tátovi a pak zase nahoru, abych druhý konec připojil k traktoru, odpojoval vytažený kmen a druhý konec od traktoru, aby mohl přijet zpátky … pot mi tekl do očí, že jsem chvílemi ani neviděl, ležel na studené zemi pod ocelovým nebem a „jen byl“ a popadal dech. Ocelové lano jsme nakonec i přetrhli, a to mi ztuhla krev v žilách, protože to bývá fatální nehoda … a taky se třicet metrů dlouhé lano odstřelilo až k traktoru, ale strejdovi nic neudělalo. Ale těch pár sekund, než mi bylo jasné, že je vše ok … ty za to kurva nestojí. Napružené ocelové lano dokáže přeseknout chlapa vedví, respektive rozseknout zezadu řidiče traktoru, co jej má zapojené. Fuj.
No a tady u ivonky oslavil děda osmedástiny, popili jsme dvacetipěti letou slivovici a teď už týden jezdí do lesa, kácí smrky a o víkendu budeme dělat na tomhle dřevě. Co by ne, průpravu na to mám 🙂
A proč to píšu? Pro sebe, jako vždy. Jen mě k tomu tentokrát přikopl hágen odpoledním telefonátem, ale už pár dní jsem se na nějaký zápisek chystal… protože dny, týdny i měsíce letí. A to jediné zajímavé z mého života je práce v lese, projížďky na kole (včera první držka, dnes první zabloudění v temném lese) a … víc mě nenapadá.
Možná jsem ani nestihl zmínit, že se v srpnu žením. O tom třeba příště 🙂
Připojte váš komentář