Po Vánocích

A Vánoce jsou pryč, čtvrtý leden, sobota. Možná bude i lehce sněžit. Letos byly svátky fajn – děti i ivka sice stále lehce nachcípané, kašle rýmy, horší spaní, ale jinak nic tragického jako loni. Štědrý den byl fajn. Oblékl jsem se „do svátečního“, a jal se přenést stromeček (fest hustou = těžkou jedli) aklimatizující se v zádveří do obýváku. Než mi došlo, že to v bílé košili nebude jen tak, tak se uvolnila ve stojanu a skácela se do koflíků s kytkami, váz s kytkami, a lahví vína na botníku. Nerozbilo se nic, ale dobrej start. Takže svklíknout a půl hodiny dělat kolem patky stromku – ivka ho nechala ofrézovat na 6 cm, což je fajn služba, ale ne pro náš masivní stojan, který si poradí i snad s 20 cm kmenem. Takže mi nezbylo než část ofrézované patky uříznout pilkou, aby si strom ve stojanu víc sedl a utahovací šroubky se zakously do surového kmene, a ne do té vyfrézované hubené části. A pak jej konečně přenést do obýváku k rodině nadržené na strojení, ještě tam půl hodiny štimovat světýlka, a pak teprve čas na bančičky … byl jsem zpocenej jak dobytek. Ještě že ty jedle prakticky nepíchají. Už mám v kalendáři upomínku na příští rok – stromeček do obýváku i se světýlky nachystat 23. večer! Na Štědrý den už jen „lehká“ zábava s ozdobami. Podobně další poznámka – friťák vyčistit a naplnit novým olejem dopředu, a ne se na Štědré odpoledne srát se špinavým hrncem, slívat litry oleje, … ááá! Příště lépe!

A pak byl Štědrý večer, vše pěkně plynulo, žádný spěch … usadili jsme se ke stolu, výtečná smažená treska a božský salát, hned bych si dal znovu. Na nedávnou rybářské schůzi připravila ivky máma bramborový salát k řízkům, a všichni se nad ním rozplývali, jak byl parádně ochucený a prostě up to 11. Takže jsem ivku pořád popichoval, že náš salát tentokrát musí stát za to, když jsem ochutnal tu tchýninu božskou manu – že se s nějakým obyč vegan bio light salátem rozhodně nespokojím :-) Tak si dala záležet :-)

No a jak to pak před už rozumnou Bárou navléct, aby Ježíšek stihl přinést všechny dárky pod stromeček? Měl jsem plný kancl tašek i velkých pytlů … vymysleli jsme, že půjdeme dát večeři i kočičkám, a vezmeme dlouhé prskavky a budeme svítit Ježíškovi, aby nás našel. Ostatně, Bára ho vyhlížela celý den a co chvíli hlásila, že už ho oknem viděla. Já si ještě odskočil „na záchod“ a sprintoval po schodech a snášel dary, div je nevysypával z tašek za běhu … a pak rychle za dětmi ven do tmy, za prskavkami. A pak domů, zazvonit zvonečkem, a pod stromečkem HROMADA dárků. Fajn to bylo. Děti se přehrabovaly v papíru, krabicích, dárcích, sem tam si s něčím hráli, sem tam jsem do něčeho strkal baterky, … ale zase toho dostali tolik, až mě to štvalo. Dostat toho polovinu, tak to byl stále „bohatý ježíšek“. A to mi ještě nahoře v kanclu trůnil traktůrek za 10k, který jsem hodlal donést až později. To až když – v deset večer – „zavolal ježíšek“, že zapomněl ještě jeden velký dárek, a že ho mám donést … a hle, traktor! Bára si ho osedlala, a popojížděla, ale není to vůbec jednoduché. Člověku nedojde, že dítě nemá řízení „v rukách“, že se dívá na volant, když zatáčí, že vůbec nemá odhad, kdy zatočit, aby vozidlo udělalo nějaký oblouk a vyšlo mu to akorát do futer, atd … takže to bylo ještě hodně surové, ale po x dnech a občasném ježdění (protože to na doma fakt není) už je znát obrovský pokrok. Adamovi stačí, že se vyleze do sedačky a tam vřeští, ale k čemu je pedál plynu věděl taky hned … až jsem tam musel narafičit plastový zámek, se kterým nejde traktor rozjet. Nemá žádný klíček nebo něco, když se sepne plyn, tak jede. Takže i pokud by se na něj Adam právě snažil vylézt a šlápl při tom na pedál. Což by bylo blbé. 

25. jsme se stavili k ivčiným rodičům, 26. k našim, všude ježíšek dětem něco nechal, 27. v pátek v pohodlí doma, 28. v sobotu zase návštěva u nás … podle stavu dětí jsme chodili na vycházky, ale jinak se váleli doma. Adam často ráno vstával (s pláčem/hysterákem) kolem osmé tak jako já, zatímco ivka ještě chtěla spát (ty noci s lehce nemocným Adamem nejsou žádný med), tak jsem se pár rán o mládě staral, choval ho, a po dvakrát mi usnul v náručí na sedačce. Tak jsem si dal po letech Přišerky s.r.o. a Hledá se Nemo. Silvestra jsme neřešili, koukali na televizi, a šli bychom snad v deset spát, kdyby nezačínala Hospůdka na mýtince. Tak jsme koukali, děti nám usnuli na polštářích na zemi u nohou, no a do postele jsme na konec vlezli v 23:50 :-D A pak začala válka … ty lidi jsou fakt kokoti.

A tak nějak není co víc napsat. Je tu konec svátků, zítra neděle, pak první „regulérní“ pracovní den … jenže jak na sviňu hned v úterý jedu do Brna k zubařce. To se mi to začne zase hromadit …  

před sedmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.