Podvečerní sen

Byl bych šel dávno spát, ale vím, že bych o tom snu již nikdy nepsal. Tak jako o jiných… proto se o něj musím podělit ještě dnes. A za pět hodin vstát do školy…

Ležel jsem na pohovce, odpočíval a pomalu usínal… není to spánek, je to oscilace na hraně vědomí a snů… slyším každé slovo v místnosti, přesto se mi také něco zdá.

Prohlížím si fotky, jakoby z akce, nevidím nic než ty obrovské obrazy… proč náhle vyfocený záchod v hospodě u bohouša, malinká místnůstka? Co tam dělám? A co tam dělá ta cizí holka? Co spolužák peťa? A co jeho brácha? Veřejný hospodský záchůdek se pomalinku přetváří v malinkou koupelnu, krok za krokem, až je docela útulná…

Probuzení… jako bych se vynořil z moře čokolády, otupělý a naprosto mimo, zmožený, hmatem nic necítím, opilý? Nevím… obývací pokoj je prťavounký a plný věcí, dokonce žehlící prkno… někdo mi strká do pusy kartáček, z koupelny vychází ona holka a hned tam leze peťa, škvírou ve dveřích vidím, jak se chystá oholit. Po chvilce vychází a pokyne mi dovnitř, kde nechal nachystané holení, snad abych se také oholil. Vůbec se ale nezajímám o to, co tam dělám… holka, peťova sestra, mezitím někam odchází.

Opravdu po nějaké pařbě, ve stavu naprosté apatie a netečnosti, nic mě nezajímá a realitu přijímám bez rozmyslu. Do pokoje vchází jejich matka, fešná ženská, a ze mě je doopravdy vykolejená. Cizí kluk. Co tam dělám? Snažím se jí vysvětlit, že to sám nevím, že jsem u peti přespal snad po nějaké akci… ale je tu možnost, že je to všechno také jenom sen, uklidňuji ji. Jenže jak to zjistit? Najít něco nereálného! Pak to bude sen!

Rozhlédnu se po pokoji, a ten nemá stěny. Prostě vidím do krajiny, jako by podlaha s nábytkem stála na otevřené louce… dokonce odpovídá i umístění peťova domu v krajině, mám výhled stejný jako z jeho vesnice. Jenže… vše je surrealistické, impresionistické… převládají teplé růžovofialové barvy, nebe neexistuje, hledíme přímo do vesmíru, zřícenina na protějším kopci, dominanta kraje, zlatě září uprostřed bílých mračen, za nimiž tmavě nachové pozadí obzoru přechází do tmy vesmíru. Jako by nebylo Nebe… je to krásné, to všechno je krásné, tráva je svěže zelená a vše ostatní hraje úžasnými barvami.

Usmívám se, je to jasné, je to sen :) Peťova máma to také okamžitě chápe, nedělá si vrásky kvůli cizímu klukovi v domě, protože je to přece nereálno, nic z toho se neděje. Rozesměje se zvonivým smíchem, odchází zase pryč, uklidněná.

Na více si nevzpomínám… ale ta mocná vizuální scéna, kdy skrze čiré stěny pokoje pohlédnu do širé krajiny (dům byl na kopci) a ta hraje barvami… a k tomu místo modrého nebe nic, jen svit stříbrných hvězd vesmíru a přitom je ráno. Jak by to asi bylo krásné, kdyby nebe nebylo… kolem nomrální světlo, a nad hlavami hvězdy…

před 15 roky | Sny | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.