Podzimní výlet do Českého ráje

Ubytování jsme našli hned a za chvilku jsme byli vybalení v podkrovním apartmá. Pro dva lidi ideální. Uběhla jen chvilka a už jsme s baťůžkem šlapali Kacanovami (?) do kopce směrem k Hruboskalsku, kolem Kopicova statku na Janovu vyhlídku a zříceninu hradu Valdštejna. Bylo chladno, ale sem tam vysvitlo sluníčko. Studené lesy, písek pod nohami, skály všude kolem, nikde davy turistů, v dáli Ještěd… nádhera. Z Janovy vyhlídky jsme se poprvé pořádně rozhlédli po okolí – nakonec jsme byli asi tak na deseti dalších vyhlídkách. A vydali se k Valdštejnu – zříceniny, to je moje!

Ale ouha! On Valdštejn je vedený jako zřícenina, ale na jeho podstatné části je vystavěný klasicistní palác s gobelíny, nábytkem a obrazy předků rodu Uvnitř (v jedné ze dvou přístupných místností) nám průvodce udělal (alespoň pro mě) zajímavou historickou přednášku (chudák ivonka) a pak už jsme si kolem kostela došli k pozůstatkům hradu se sklepeními vytesanými do pískovce a malým muzeem v jeho prostorách. To vše na vysokých pískovcových skalách…

Byla zima, ale stejně jsme si v hospůdce před „zříceninou“ koupili dva lahváče šestnáctistupňového speciálu Valdštejn. Pěkně nalačno a byl jsem vysmátý ještě dvě hodiny.

Asi tehdy jsem si taky všiml, že T-Mobile v tamních lokacích signálem právě neoplývá a jedna čárka signálu byl luxus. O to zajímavější to bylo, že ten den byl uveden do ostrého provozu projekt, který jsem celý naprogramoval, jehož virtuální server jsem ovládal a který má nyní bezmála 5 000 návštěv denně. Web byl na velkou návštěvnost připraven, kešování značně odlehčilo databázi, a přesto byl nakonec co chvíli nedostupný a naprosto přetížený. A já uprostřed lesů bez signálu Nakonec jsem signál našel a dozvěděl se od kolegy, že technická podpora nevidí nikde žádný problém a pokud web blbne, ať zkusí restartovat Apache, jestli nejsou nějaký dojebaný procesy. Po paměti jsem ho tedy ve správě virtuálního serveru nasměroval na správnou stránku a po restartu serveru začal web reagovat normálně. Uff.

S ivonkou jsme od Valdštejna sešli zpět do Kacanov kolem jakýchsi mokřin a vydali se na druhou stranu ke skalnímu hrádku Chlum (Kozlov?). Opět do kopce, zima, pozdní odpoledne, všude jemný písek… a na kopečku (po necelé hodině) další telefonát, že je všechno zase úplně zasukovaný a web nejede. Že to bude asi videi, které jsou na něm publikovány, protože po jejich zkušebním odstranění (= nemožnosti jejich sledování) se web ihned normálně rozběhl. A pak nám to došlo – zatímco byl web / hosting výpočetně připraven na velkou návštěvnost, rozhodně nebyl připraven na velký datový tok. A pokud si dvacet návštěvníků nechalo přehrávat minutové video s datovým tokem 800kbit/s a tedy bylo generováno 16 Mbit/s, nastával obrovský problém, pokud byl virtuální server připojen do internetu jen 2 Mbit/s linkou. A bylo to. Úzké hrdlo. Řešení ovšem bylo jednoduché, videa se začala nahrávat na Youtube a Vimeo a datový tok tak šel mimo náš server a ten začal šlapat tak jak měl.

Došli jsme k vyhlídce Václava Karla Raise, pokud se nemýlím, a koukali na město Turnov. Hrádek byl o kousek dál, ale mimo místnůstek vytesaných do skal a skalního města samotného tam nic nebylo. Jen jedna zídka z kamenů. A tři metry hluboká „studna“, do které kdyby někdo spadl, tak by se sám ven nedostal.

Vrátili jsme se do Kacanov a cestou k apartmánu konstatovali, že tam sice je luxusní hotel, ale obchod žádný a čerstvé pečivo tam dovážejí v úterý, čtvrtek a sobotu. A my tak neměli v pondělí co snídat 

Na apartmánu jsme si uvařili večeři a lehli do postele a při sledování Smrt jí sluší další kritický telefonát, protože jedna z funkcí webu nefungovala při zadání většího množství dat tak jak měla. A ouha – chyba ve zdrojáku. A tak jsem dobře půl hodiny přes telefon zkoumal příčinu a následně instruoval ne-programátora, jak upravit klíčový SQL dotaz, aby vše fungovalo podle očekávání. Nakonec se to povedlo a náš první den na výletě končil.

Pondělí

Pršelo. Pohled do stropního okna byl nehezký. Déšť nám hlásili, takže jsme to čekali, ale přesto… posnídali jsme kávu a oplatky a vydali se to blízkého Turnova na nákup. Což v těch serpentinách s mizerně stírajícími stěrači fakt stálo za to Pak jsem ještě jedním riskantním vjetím do křižovatky zkrátil ivonce život asi tak o 581 let a sám si připomněl, že trpělivost je skvělá vlastnost a měl bych ji u sebe rozvíjet, obzvlášť při řízení. Cestou domů to přišlo vhod. Ještě lehce poprchalo, když jsme obcházeli Turnovské náměstí, ale než jsme nakoupili nějaké dárky rodině, tak pomalu ustalo. Zavezli jsme si nákup na apartmán a vyrazili k Prachovským skalám s tím, že se nejdříve někde najíme. No, nebylo to tak snadné. Mimo bloudění pro rozbitých neznačených silnicích jsme nemohli najít žádnou ucházející restauraci, ani přímo v Prachově, takže jsme nakonec dorazili až do Jičína a rozhodli se zkusit štěstí tam. Nakonec jsme zakotvili v krásném prostředí hotelu U dělové koule vyzdobeného v duchu bitvy u Hradce Králové, co se tam roku 1866 odehrála. Na jídlo jsme čekali docela dlouho, ale pikantní kuřecí směs s bramboráčky byla výborná a kdybych hned na začátku nerozžvýkal chilli papričku, bylo by to ještě asi tak 52× lepší. Škoda. Venku už mezitím nebylo po dešti ani památky, vrátili jsme se tedy k Prachovským skalám a vešli do nich zadním vchodem (od hotelu Šikmá věž), abychom se vyhnuli padesátce za parkování a dvěma stovkám za vstup.

Bylo tam vlhko, chladno a nádherně. Samá vyhlídka, samá skála, zelené listí, mokrý písek… pořád jsme lezli někam nahoru a pak zase po schodišti dolů a zase nahoru, až jsme toho brzy měli plné kecky Na čtyřech vyhlídkách jsme byli, jejich jména si už ani nepamatuju. Vidět ale nijak extra nebylo. Vrátili jsme se k autu a protože byly sotva čtyři hodiny, vyrazili jsme k Troskám. A to jen proto, že se dalo dojet prakticky až k nim, jinak bychom už nikam nelezli. Na parkovišti jsme si přečetli, že pondělí je zavírací den, ale přesto jsme se vylezli k bráně přesvědčit na vlastní oči. A byla zavřená. Tak jsme vyrazili domů s krátkou procházkou kolem zámku Hrubá skála a v Hotelu Králíček si dali presíčko s nějakou laskominou. Ivonka horké maliny a já palačinku s ovocem. Byli jsme tam sami jen s číšníkem. Ten si serfoval na wifi zdarma pro hosty, což bych v tamních končinách opravdu nečekal. Celý ten den, kdy mě uháněli kvůli problémům s webem, jsem se tomu musel smát. Ale noťas jsem si opravdu nebral.

Na apartmánu večeře, lahvinka vína, CSI: Angel, Víkend, Dr. House, pak jakýsi historický film na jedničce či kde a když už ivonka usnula, chytl mě na dvojce film o Krvavé neděli, díky kterému jsem ani v 2:15, kdy skončil, nemohl usnout. Děsuplné.

Úterý

Ráno nepršelo. Což bylo skvělé. Vyrazili jsme tedy na Trosky, kolem Hrubé skály a pěkně jsem si pak kousek zacouval, abych mohl k zámku nechat projet autobus s turisty Na Troskách byla kurevská zima, ale docela vidět bylo a ta výška… fotili jsme o106, koukali dalekohledem po okolí, přehlíželi celý Český ráj a koukali na kopec Kozákov, kde stála rozhledna, co měla být naším dalším cílem.

Pod Troskami stojí chata s občerstvením, rozmrzali jsme tam tedy s ovocným čajem nad turistickou mapou, zatímco podivínský majitel zatápěl v kamnech.

Cestou na vrch Kozákov se nám otevírala úžasná panoramata do okolí (nejvyšší kopec v okolí), nebo tedy alespoň ivonce, protože já měl v serpentinách plné ruce práce Obrovský vysílač nahoře byl v majetku Armády ČR či co a my byli společně s prodavačkou lístků asi jediné živé (nezmrzlé) duše v okolí. Pár desítek metrů nad zemí bylo snad pod nulou a vítr fičel tak ledově, že jsem nakonec nevytáhl ani dalekohled. Několik fotek a rychle dolů z těch nehostinných míst, kde vítr prohánějící se mezi ocelovými nosníky rozezníval podivnou meluzínu. Sjeli jsme z kopce do údolí Jizery – k Malé skále – na oběd. Zvenčí krásná restaurace, uvnitř obyčejná prázdná hospoda s mladým číšníkem, který mi neskutečně připomíná jednoho amerického herce, ale nevzpomenu si jakého. A tak jsme jedli, sledovali jakýsi sitcom na velké televizi a on na nás od vzdáleného stolu koukal, protože nic jiného se tam fakt dělat nedalo. Z téhle posezóny jsem dostával fakt deprese. Prázdné restaurace, zavřené krámky, opuštěná parkoviště… nadlábli jsme se a vylezli na vyhlídku nad městem, což byl tedy kvalitní výšlap. A pak ke skalnímu hradu Vranov, který byl… no ano, po sezóně přístupný jen v So a Ne Kurvaaaa! A tak jsme zase sešli dolů, u parkoviště si tuto informaci přečetli na obrovské ceduli a jeli pryč Pár kilometrů bokem stála zřícenina Frýdštejna, romantické ruiny na vysoké skále, kterou pasuji na nejkrásnější zříceninu, na které jsem kdy byl. Viz fotky na ofic webu. Prolezl jsem tam každou místnůstku vytesanou do pískovce, každou zídku jsem si obešel, na vysokou věž jsme vylezli a dohadovali se, jestli to v dáli je Říp nebo není (asi byl), fotografie původní podoby jsem zkoumal dlouhé minuty… no, bylo tam krásně.

Domů jsme se vraceli přes Turnov během odpolední špičky, abychom ještě ponakoupili a vybrali nějaké peníze, a pak již do Kacanov. Odpolední hlad jsme zahnali topinkou v Hotelu Králíček (tentokrát jsme tam sami nebyli) a vrátili jsme se na apartmán. Potřebovali jsme jej zaplatit, protože odjíždět jsme chtěli v půl osmé ráno. A majitelka po nás chtěla 1800 Kč místo 800 Kč, které jsme předpokládali. No, špatně jsme se podívali do ceníku na webu, cena byla za osobu, ne za apartmán. A stejně cenu o 50 Kč zvedla, což při našem pobytu činilo nezanedbatelných 300 Kč. Trochu nás to rozčarovalo, ale žádná tragédie. Po večeři jsme se sbalili, koukli na CSI: Miami a pak už šli asi spát. Každý den jsme byli unavenější a unavenější.

Středa

Budíček v sedm, po půl osmé jsme již odjížděli směrem na R10 na Prahu. Hned se nám podařilo zabloudit, ale brzy jsem již hnal felicii v pekelném třasu vstříc Praze, kde jsem si potřeboval převzít koleje. R10 ideálně vedla přes starou, jak říkáme silnici mezi Prahou a Kolínem, po které většinou jezdíme a kudy to perfektně známe, takže stačilo na správném místě sjet. Ale autoatlas byl málo podrobný a mapa Prahy zase trochu divná. Což jsme zjistili až později Asi tak v okamžiku, kdy ivonka neustále opakovala, že po Kbelech musíme jet ostře doleva na E55, zatímco jsme míjeli sjezd na Běchovice a Dolní Počernice, tedy na onu naši známou cestu A tak jsme správně sjeli a smáli se skutečnosti, že jsme jeli po úplně jiné silnici, než kterou jsme v (turistické) mapě Prahy sledovali. U kolejí jsem bez problémů zaparkoval, vyzvedl si lejstra, klíč musela šéfka snad vyrobit či co, protože pro mě žádný neměla a vydal jsem se na pokoj do bloku C. Klíč do zámku pasoval a na pokoji jsem se potkal s Ondrou a jeho rodiči! Tak jako vždy Céčko je sice proti bloku D a E, kde jsem bydlel, docela luxusní, ale tedy … luxusní už moc dlouho a nějaká ta renovace by taky neškodila. Respektive, bohatě by stačilo, kdyby tam po sobě to prase, co tam s námi bude na buňce bydlet (a již bydlí), uklidilo. Ivonka byla zděšená a zakázala mi vařit v kuchyni, chodit do koupelny a chce mě nutit do očkování proti žloutence Asi jen já byl celkem v klidu. Tyhle věci, které nijak neovlivním, beru tak jak jsou. Uvidíme.

Před desátou či kdy jsme vyrazili z Prahy domů. Z města se jelo celkem dobře, po hlavní stále na východ, Běchovice, Úvaly, Český Brod… nikde jsme nestáli a fičeli jsme domů. Ale silnice je to nebezpečná. Občas úzká, aleje stromů, vyjeté koleje, ve kterých auto při stodvaceti pěkně zaplave… a tady si vzpomeňme na moji lekci v trpělivosti, kdy jsem opravdu raději jel x kilometrů za nějakým autem, než abych se ho snažil někde riskantně předjíždět. Ono taky méně jak stovkou tam nikdo nejel. Dlouho dobu jsem jel za modrou ávií, která si to tím kilem taky pořád fičela, občas mi i ujela. Vzpomínám si taky na jednu křižovatku, kdy v dáli přede mnou (v mém směru) stál v odbočovacím pruhu doleva nějaký náklaďák, z pravé vedlejší tam čekal kamion a já si uvědomil, že mi ten náklaďák úplně zakrývá protisměr – neviděl jsem protější odbočovací pruh. Začal jsem tedy pro sichr brzdit a šup – za náklaďákem se vynořila nějaká dodávka a odbočila vlevo, tedy přes můj pruh, na vedlejší. A za ní ještě osobák. Absolutně mě nemohli vidět, tak jako já neviděl je, jenže já byl na hlavní a být o dvě stě metrů napřed, vletěl bych přímo mezi ně. Nic se nestalo, křižovatku jsem projel pohodlně padesátkou, ale přesto jsem moc dobře věděl, že přijet tam o trochu dříve, tak to mohlo skončit opravdu špatně.

Abych se vrátil k modré ávii – ta to přede mnou sypala poctivě a při sledování, jak se kolébá v kolejích, mě naprosto přešla chuť předjíždět ji. Nakonec, její řidič si také nebral servítky a předjížděl co mohl. Na jednom rovném úseku jsme takto dojeli nějaký náklaďák, v protisměru nic, jen jakési dva igelitové pytle tam hnal v dáli vítr vpřed. Ávie začala předjíždět, já za ní a za mě se zařadila ještě nějaká mazda, a já na poslední chvíli v těch igelitových pytlících hnaných větrem rozpoznal dva menší psy. Byli ještě daleko, věděl jsem, že náklaďák předjedu dřív než bych je mohl nějak ohrozit (běželi v protisměru), ale ani jsem nezapnul výstražná – přece jen jsem právě předjížděl ve stovce v kolejích a to raději držím volant oběma rukama – abych upozornil na nebezpečí tu mazdu za mnou. Nakonec (aniž bych si toho všiml) zapnula blikačky ivonka hned poté, co jsem vyhrkl „Jsou tam psi!“. Ávie předjela náklaďák a zařadila se, já hned za ní, jenže mazda se na rovném úseku rozhodla předjet nás oba a hrůzyplná situace skončila ječením ivonky a pištěním pneumatik brzdící mazdy, která i přes včasnou reakci srazila většího z obou psů, táhla ho chvíli pod sebou a ten se pak ještě chvíli bezvládně vezl po asfaltu, než zůstal ležet u krajnice. Druhý ratlík se zmateně zastavil na středové čáře a moc nechybělo, aby vběhl pod naše auto. Svíral jsem volant, ivonka brečela, mazda se před nás pomalu zařadila, šedohnědá hromádka u krajnice se ve zpětném zrcátku vzdalovala. Vše jsme viděli z maximální blízkosti. Ještě dlouho jsme jeli bez jediného slova a já si v duchu nadával do debilů a myslel si, že kdybych zapl blikačky, tak bych toho druhého řidiče varoval – jak jsem napsal, až později mi ivonka řekla, že je okamžitě zapnula ona. A i když ji to vzalo asi stokrát víc než mě, sama taky věděla, že nic jiného ten řidič udělat nemohl – držel směr a brzdil. Pes, kterého nakonec srazil, ze silnice sbíhal doleva. Kdyby mu chtěl při předjíždění uhnout a strhl volant napravo, narazil by přímo do nás. Mráz mi běhá po zádech ještě teď. A ještě teď mám před očima pohled na bezvládného psa vynořující se zpod kufru mazdy, snad ochrnutého nebo již mrtvého, který se díval přímo na mě.

Strašný.

Blížili jsme se k Čáslavi, kde jsme se chtěli stavit na oběd. Ačkoli v tu chvíli jsme na jídlo neměli ani pomyšlení – alespoň já ne. Ale dobré dvě hodiny už byli v opačném směru na cestě moji rodiče, kteří se sestrou po páté hodině odlétali do Paříže na ten výlet, co jsme jim dali k Vánocům a který poté kvůli zranění táty málem padl (jel jsem s ivonkou, její sestrou, sestrou a peťákem). Původně jsme mysleli, že se potkáme na koleji, ale to bychom tam museli skoro tři hodiny čekat, a tak ačkoli mě mrzelo, že se s nimi před odletem už neuvidím, jeli jsme s ivonkou domů. A po troše matematiky jsem došel k tomu, že je musíme během nějakých dvacet minut potkat. A tak jsem jednak sledoval svůj pruh, druhak těkal pohledem na protijedoucí auta a hledal tmavě zelenou felicii. A pak, asi sto metrů před sjezdem k Čáslavi, uvidím zelené auto, blikl jsem na spz a vystřelil ruku nad volant a zamával našim, než jsme je během dvou sekund minuli Měl jsem z toho radost jak malé dítě. V Čáslavi jsme se najedli v restauraci na náměstí, kde jsem se kdysi stavoval už s hágenem, ale tentokrát to byl stravovací prime-time a brzy po našem příchodu už bylo kompletně plno, že servírky usazovaly nově příchozí k volným místům kdekoli. Na to tedy zvyklý nejsem. Po přijetí autobusu s padesáti dalšími strávníky do salónku se situace ještě víc vyhrotila, ale jídlo jsme dostali po celkem přijatelné půl hodině. Ale protože jsme byli dva u čtyřčlenného stolu, ke konci k se k nám usadil nějaký starší pár. Njn, museli jsme to přežít, ale místa tam tedy moc nebyl a toho ruchu a frmolu… naznal jsem, že bageta z benzínky by mi přišla rozhodně víc k duchu než hodinový pobyt v téhle továrně na zasycení.

Zbytek cesty už nebyl ničím zajímavý, ve tři jsem zastavil před naším autem v novém rekordu při překonání vzdálenosti z big city k nám domů. Vyvenčil jsem kima, který byl od odjezdu našich zavřený u mě v pokoji, záhy ho tam zavřel znovu a jeli jsme k ivonce ukázat se jejicho. Pak jsme se vrátili a pár dní se tu o to budeme zase starat, než se naši vrátí.

Fotky budou