Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Pohlová by tyhlety víkendy zakázala

Napíšu nadpis, a tak nějak si vybavím, že tenhle víkend byl vlastně docela OK. To ten minulý byl divoký? Sobota dopo doma v lese, odpoledne k dědovi naladit satelit (co sportovní kanál navíc, to slivovice), pak na pár piv „na hotel“ k rybářům a pak už jsem se jen odkutálel do postele, kde jsme ostatně strávili i zbytek neděle. Ano, takové víkendy s člověkem zamávají.

Ten poslední březnový byl lepší. Začal už v pátek, kdy jsem mezi šestou a osmou ráno odbouchal co nejvíce práce, a pak sedl na bus a jel k našim, abych s tátou a strejdou vyrazil do lesa. Od desíti do tří, pět hodin pocházení s ocelovým lanem nebo řetězem, popojíždění traktoru, vytahování (i přes kladku) stromů skácených dále od cesty blíže k cestě, jejich porcování, ponášení metrů … chození a chození, zdánlivě to nebylo tak pracné jako jindy, ale vyřízený jsem byl úplně. To si pak v duchu nadávám do chcípáků … a mám pravdu. Táta mě pak hodil k ivonce, celou cestu jsem zíval a cítil se ještě víc chcíple. Ivonka měla v plánu jít pěšky k míši na fotbalku, což jsem nakonec zvládl, i když mě už dost pobolívalo koleno. Jedno dvě píva, pak na báru na menší večeři (obědval jsem ve čtyři), a měl jsem dost.

Ale v sobotu ráno se vstávalo! Svítilo slunce, a v plánu byl výlet. Snesl jsem si k snídani noťas a našel, že Bouzov je zavřený, tak pojedeme na nějakou rozhlednu k Moravské Třebové, která byla cca tím směrem. A tak jsme vyrazili, a čím více se blížili k cíli, tím bylo jasnější, že bude vidět úplně hovno, protože svítilo slunce a bylo modro, ale nebylo „jasno“ – vše bylo v oparu. Chvíli jsme se zastavili na břehu jedné blízké nádrže, po které pluly modely na ovládání, a pak dorazili do cíle. K rozhledně to bylo ale dva kilometry do kopce, a já už po dvaceti metrech věděl, že to neujdu. Z pátku mě při chůzi do kopce tak bolely vazy v koleně, že jsem mohl jít jen se zatnutýma zubama. Když jsme vyšli až pod les, odkud byl výhled na celé město, a kdy bylo také zřejmé, že nic víc ten den vidět nebude, tak jsem to skrečoval, a s vtipnými poznámkami jsme se vrátili k autu. Objektivně by bylo vidět hovno, takže co. Jen jsme kvůli tomu nemuseli jet 70 kilometrů 😀 A tak že si spravíme chuť ve vyhlášené restauraci po trase domů, leč ta byla zavřená, a pizzerie poblíž nebyla nic extra. Ale aspoň měli Černou horu. A co s načatým odpolednem? Tuším, že jsme umyli auto, a pak lelkovali, než jsme opět pěšky vyrazili na hotel, a tam zůstali až do noci a ale pěti čeháček. Mno, docela mi to stačilo.

A ráno se zase vstávalo! S letním časem dokonce o hodinu dřív. Usmysleli jsme si, že za takového krásného dne sedneme na kola a kolřem řeky i tratě sjedeme do Ticha, a necháme se zpátky vyvézt vlakem. Kvůli posunu času byla zpočátku docela zima, ale jelo se krásně, a nějakých 19 kilometrů mírně z kopce jsme měli za hodinku a čtvrt za sebou. Kola jsme si v regionově pověsili na věšáky u stropu a šli si sednou, a záhy tam bylo nacpáno dalších cca deset kol. Trochu jsem znervózněl 🙂 A jedna rodinka nestihla s koly ani vystoupit tam, kde chtěla. Mno. Ale my to pak zvládli bez problémů. Po obědě k prarodičům, lehce ovíněn na fotbalku na fotbal a dvě píva, a pak opět pěšky domů a ještě za světla do postele. S vínkem.

Za ty tři dny jsem noťas viděl asi tak deset minut, a v pondělí ráno se mohl zbláznit.

| Ze života | 2 komentáře

Komentáře (2)

  • -hgn-

    S postupem času u tvých zápisků ubývá km na kole a přibývá piv 🙂

  • juneau

    A k tomu teď zase týden v Praze … možná si zítra chvilku vyšetřím 😉

Připojte váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná.