Pondělí jak program na Discovery

Na Discovery běží různé dokumenty, ze kterých znám prakticky jen Dirty jobs a Jak se to dělá … ten první jen z upoutávek – chlapi zašvihaní od ropy montují nějaká potrubí, staví něco v bahně, prostě pořád zasraní jak prasata. Jak se to dělá zase referuje o tom, jak se vyrábí všechny možné věci, krok po kroku. Třeba dnes ráno jsem pozoroval výrobu šestimetrových ocelových trubek. Zní to nudně, ale… kdo z vás ví, jak se to dělá? :)

Men's work se mi do toho také pořád plete, ale v programu jsem jej nenašel a nejsem si jist, jestli to vůbec byl nějaký pořad nebo jen podtitulek Dirty jobs.

Každopádně – dnes se mi tyto pořady pořád připomínaly. Rodinný dům se zahradou je rodinný dům se zahradou a je třeba se o něj starat. A táta po svém zranění potřebuje při specifických činnostech moji pomoc více než dříve.

A tak jsem si dnes máknul jako už dlouho ne a teď s kávou o tom již jen rozjímám… a snažím se sedět/pohybovat tak, aby mě nic nebolelo. Je to docela problém.

Podzim, zahrádka holá, záhonky zpustlé, zčásti zryté… je třeba hnojit a dodat živiny na další sezónu. Jak už to tisíce let zemědělci dělají? No ano, nafutrují do hlíny hnůj. Ačkoli se táta pořád utěšuje myšlenkou, že si na staří zbuduje králíkárnu a bude pěstovat králíky, stále nám u domu nic takového nestraší a potřebujeme-li těch pár koleček hnoje do záhonů, obracíme se na místního velkostatkáře, který se stará o jednu naši velkou louku (= má píci a dotace) a je tak naším dlužníkem. Ten má hnoje hromadu (doslova).

A tak jsme před devátou ráno nastartovali náš předválečný traktor familiérně přezdívaný Máňa, zapojili dvoukolku (malá vlečka) a vyrazili na statek pro hnůj. V prostoru statku bylo ovšem docela těsno a všude natažené ohradníky pro koně / krávy, takže jsem se nakonec musel přes pastvinu pro krávy vydat domů pro kolečko, kterým bychom převáželi hnůj k vlečce (nějakých 20m) … pastviny s krávami. Zase nejsem takový venkovan, abych se přátelil s dobytkem víc než je zdrávo a zdravý respekt mám i z koní (to jsou teprve zákeřný svině!), a tak jsem se rychlým krokem sunul kolem ohradníků a značně znervózněl z krav, které se rozhodly si mě zblízka prohlédnout a začaly mě lehce pronásledovat. Sice s vemeny (= „Krávy jsou hodný, svině jsou bejci“), ale také s rohy (= bolest). Návrat s kolečkem byl pro krávy ještě zajímavější a mně nezbylo než projet prakticky mezi nimi … ty metráky živé váhy všude kolem mi na klidu rozhodně nepřidaly, obzvlášť když se kolem motalo tolik telat. Můžu pro ně být nebezpečný? Statkáře znají, ale já jsem cizí … myslí si matka kráva, že ohrožuji její ratolest? Vidí ve mě dvounohého vraha? Tak mě to konsternovalo, že jsem najel železným kolečkem do ohradníku a dostal jebu elektřinou.

No a pak už Dirty jobs, vidlemi přehrabovat hnůj a vybírat ten lepší, protože v něm byla spousta pilin a ty zase tak výživné nejsou. Deset patnáct koleček a jejich vožení uzounkým koridorem mezi okrajem hnojniště (temná smrdutá bažina neznámé hloubky) a dalším ohradníkem. Párkrát jsem se o něj rukávem bundy otřel a nic mi neudělal (taky uvnitř žádný dobytek nebyl). Už tohle dloubání do hnoje a soukání kolečka na vlečku bylo fakt únavný, a to den teprve začínal. Táta pak taky dostal od (třetího) ohradníku pěknou ránu, já se o něj při vytáčení s kolečkem opět otřel a tentokrát to byla jeba, že jsem ho div do vzduchu nevyhodil! Ale vlečka byla plná a mohlo se jet domů. Táta s Máňou zajel na zahrádku a zacouval až do zryté části záhonů, kam měl v plánu hnůj složit, než si jej pak postupně roznese po celé ploše. Já se s vidlemi postavil na vlečku a shazoval náklad dolů, až jsem za chvíli stál na plechové podlaze vlečky… na kluzké plechové podlaze, v klouzavých holínkách… Zapíchl jsem vidle do hromady, zapřel si je o stehno a vší silou je začal zvedat, holinky mi na kluzkém plechu podjely, stehnem jsem se napíchl na železný roh ohrazení vlečky a po zádech z ní přepadal ven. Dlouho, předlouho jsem se snášel k zemi a uvědomoval si, že ruce i nohy mám natažené před (tedy nad) sebe a nic si tedy při dopadu nezlomím, ještě jsem co nejvíc zvedl hlavu, abych s ní netřískl o zem tak moc jako zády… a pak jsem zády dopadl do zorané hlíny měkké jak naducaná peřina a zůstal ležel, ručičky nožičky nahoře. Teď se směju, a i předtím jsem se smál a i chvíli potom, byla to fakt vtipná situace… ale taky to byl pád z metru či metru a půl přímo na záda. Dopadnout o půl metru bokem na jednu stranu, ležel bych na udusané nezryté (= tvrdé) hlíně a asi by to kurevsky bolelo. Dopadnout o půl metru bokem na druhou stranu, ležel bych asi s páteří přelomenou přes betonový obrubník, kterým má táta záhonky obehnané. A já spadnu na ten jediný půlmetr zorané hlíny v okolí.

S hnojem jsme byly za chvilku hotovi, ale ještě smrdutější práce mě čekala. Dirty jobs se vším všudy. Pokud někdo jí, pije kávu, je mu nevolno, měl by se jít projít na čerstvý vzduch a dál už tenhle text nečíst.

Nevím jak města, ale vesničky naší zaostalé Vysočiny výdobytkem civilizace zvaným kanalizace mnohdy neoplývají. A eliminaci domovních splašků řeší všelijak. Nějaký potok je přinejhorším po ruce vždycky. My máme za domem (vedle pastvin onoho statkáře) pustinu zvanou palach, která je kompletně a neprostupně zarostlá … palachem (rákos obecný), ve které se lehce skryje přepad z našeho septiku. Zabetonovaná nádrž asi tak 3×5 metrů a 2m hloubka, u jejíhož stropu je na jedné straně přepad, kterým odtékají tekuté splašky do divočiny (do palachu), zatímco vše ostatní klesá ke dnu a jednou za x let se objedná hovnocuc, který to vypumpuje a co se s tím dál děje, to už mě raději nezajímá. A proč to tu tak rozepisuji a vůbec o tom mluvím? Protože – a to by jeden neřekl – se na hladině jímky drží nečistoty, které neklesnou ke dnu ani neodtečou přepadem a ono jich přibývá, přibývá, až je z toho pěkná vrstva, a další roky plynou a už to máme šest let a na hladině jímky plave fakt nechutný „ostrov“ o rozměrech 2×2 metry a tloušťce dobrých 30 cm, který je tak „solidní“, že by se na něm snad i dalo stát… pokud by byl samozřejmě někdo tak šílený, že by si na něj stoupl a to by stejně musel mít u pasu pistoli, aby se mohl okamžitě zastřelit v případě, že by something goes wrong a on skončil po krk v jímce (v tom lepším případě).

Inu, práce s hnojem, to byla ta lepší část dne. A voňavější. Otevření poklopu septiku, to bylo fakt… nechutné. Dokud si člověk nezvykl, tak byl ten puch fakt na blití. Ale časem se to rozptýlilo a já se mohl pustit do práce, kterou už táta kvůli své zraněné ruce dělat opravdu nemohl – speciálními vidlemi porcovat tu krustu na hladině a skrz otvor ve stropě septiku ji vytahovat ven do připraveného sudu na vlečce. Ne, nemusel jsem lézt dovnitř (dodávám pro ty jedince s příliš bujnou fantazií). I přes počáteční nechutnost to ve výsledku byla zase jen kurevská dřina – zvedat na vidlích ta konzistentní kusiska hnusu úzkým otvorem ve stropě a pak je ještě zvedat dobře metr a půl do výšky do sudu, to nebylo nic snadného. A rozhodně nic, co by táta nyní zvládl. Vidle olepené dlouhými vlasy, zbytky toaleťáků, ta pevná hmota z bůhví čeho… spousta červených slupek, jak z rajčat, asi nějaká poctivá vláknina. Dával jsem si pozor jak jsem jen mohl, abych se někde neušpinil, nedotkl, a pak stejně plácnu náklad z vidlí do sudu, protože už jej prostě nemůžu unést a ucítím na obličeji pár ďobnutí, kam dopadly kapičky… něčeho.

Jó, říkal jsem, že to bude nechutný…

Takový ten typický plechový sud jsme akorát naplnili a odvezli jej k lesu na (opuštěném) okraji pozemku, kde končí všechen možný nepotřebný bio/geo materiál – hlína z různých zemních prací, nasekaná tráva, zbytky sena, nakonec i zbytky z domácnosti. Časem to bude nejkvalitnější hlína v okolí, superkompost. Vyklopili jsme tam tenhle humus a vrátili se s Máňou na zahrádku, kde bylo třeba naložit nepotřebnou hromadu hlíny. A tak zase lopaty a jeli jsme… a den utíkal. Stejně tak bylo třeba odebrat i část našeho soukromého kompostu, který byl již skoro plný a různé plevely a spol již nebylo kam dávat, jenže navzdory očekávání jsme celou vlečku naplnili hlínou, a tak nám nezbylo než jet dvakrát. Hlínu jsme odvezli k lesu – chvíli jsem Máňu řídil, poprvé v životě. Člověk si to těžko představí, řídit takovouhle mašinu, která snad ještě vytahovala německou vojenskou techniku zapadlou do bahna támhle někde u Dukly a už tehdy to byla ojetina. Kola mají volnost 15°, takže jízda přímo vpřed neznamená to samé co jízda přímo vpřed jako u auta. Řazení probíhá takovým stylem a za takového nářku ozubených kol, že by stejný motor v běžném autě odešel po jednom dni. A točení volantem? To by mohla být klidně olympijská disciplína. Hlínou jsme zaházeli tu nechuťárnu z jímky, vrátili se na zahrádku, naložil jsem na vlečku ještě nezkompostovanou část kompostu, zase k lesu, zase sházet… a pak už očistit vlečku, nářadí, boty… a do sprchy a na oběd. Bylo půl druhé. Nohy otlačené z holinek, na ruce stržený puchýř, na stehně pěkná rána z toho pádu z vlečky, záda mě taky pobolívají, ale těžko diagnostikovat příčinu…

Ale je to všechno hotovo. Byl bych ještě nejraději zryl zbytek zahrádky, aby to nemusel dělat táta, ale na to už čas není. Za hodinu pojedu k ivonce a zítra ráno do prahy. Je třeba dát dokupy prezentaci na středu a to mi chvilku zabere.

A že jsme v pátek poseděli v hospodě, v sobotu se vyblbli na hodové zábavě, v neděli byli na procházce kolem podzimní Svratky a fotbale (masakr) … o tom se mi už ani psát nechce.

před devíti roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.