Poplesáno

Plesový víkend je za námi. Byli jsme na plese, ale „na druhé straně“ – jako ta pořádající strana. Dva minulé roky jsme pro místní hokejové béčko pořádali „typickou vesnickou zábavu“, aby se vydělaly nějaké peníze na financování ledu, stáli do čtyř do rána za barem a pak dvě hodiny ještě uklízeli … a letos se konečně tým rozpadl, historický zimák taky, a měl být klid. Aniprt! Přišla květinářka míša s nápadem, že uděláme ples! Květinový! Zakuckal jsem se pivem a „ty ses zbláznila!“ … a za hodinu už jsem měl jisté místo za barem. Když o měsíc později začala dumat nad tím, že by si zřídila pohřební službu … tak už jsem se ani moc nedivil.

Chystalo se, domlouvalo, bla bla, já se toho moc neúčastnil, to si všechno jely holky. Jen jsem participoval, když se chystaly losy do tomboly. A různé žabomyší války … kdo míši nebude přát, a bude jí buď házet klacky pod nohy, nebo rovnou poštve nějakou kontrolu, všechny náznaky, kdo by co jak atd … míša se v tom ekosystému místní vesnice pohybuje celou dobu, ale pro mě, sedícího jen za monitory, je to vždycky zvláštní změna. 

No a byl tu týden s plesem, chystání sokolovny, sedaček, stolů, výzdoby, navážení pití, chystání cen do tomboly, finalizování ceníků („Pokud nebude cena všeho chlastu dělitelná pěti, tak vám na to seru!“), a sobota. Byl jsem nervózní jak sáňky v létě. Věděl jsem, do čeho jdu, ale přesto. Za barem nás bylo dost, ivka s míšou a pavlem si stouply do první linie, já je zezadu jistil stáčením sudového vína do lahví a různé podpůrné pomoci. Bar je situován v takovém prostorném sklípku, do kterého se ze sálu scházelo po velice zrádných schodech, měli jsme tedy jen malinký průhled ven, co se „na plese“ děje. Tam to řídila míša, a my měli svůj svět dole v baru, kde nám „šéfoval“ petr. Ten měl ale na plese pozvané své obchodní partnery, a tak se věnoval hlavně jim a dělal objednávky mimo bar a mírně nám to komplikoval, obzvlášť když někam zmizel a začalo docházet pití, které měl zamčené vedle sokolovny v autě :-) Ale zajeli jsme se, a někdy od jedenácti až do rána jsem už stál taky za barem a suveréně sbíral objednávky. Tedy až do chvíle, kdy jsem vzal z baru pětikilo a objednávající se po něm natáhl, že to je taky jeho, že mi platil tisícovkou, na kterou jsem mu právě vracel. Vůbec, vůbec jsem nedokázal říct, čím mi platil, nechtěl jsem se nechat obrat o pětikilo, ani jsem si nechtěl nechat rozbít hubu … nakonec šla kolem ivka, a on že ta paní dosvědčí, že se za ní předtím vracel s pětikorunou, co mu vrátila navíc, a že dosvědčí, že je slušný člověk :) Peníze jsem mu vrátil a ještě dneska se cítím jako blbec. To je to, jak člověk stojí za barem jednou za rok a nemá žádný spolehlivý systém pro práci s penězi. Třeba si vzít velkou bankovku, šoupnout si ji pod krabičku s penězi, a nasbírat si bankovky a mince na vrácení – celou dobu dle bankovky pod krabičkou vidět, kolik peněz mi objednávající dal – vrátit peníze a velkou bankovku si dát do krabičky. A ne vzít tisícovku, nasbírat drobný, zjistit, že v krabičce není dost papírových (a nebo bych si vybral všechny), jít k šuflátku s velkými penězi, tam mezi tisícovkami dohledat menší bankovky, vracet se zase k baru s hrstí peněz a nevědět už ani kolik se platilo a kolik byla útrata … chaos.

Ale jak se trochu oklepu, tak mě to za barem baví. Letos to bylo nachystané trochu chaotičtěji, trochu zmatené ceníky, presovač, který uměli obsluhovat sotva dva lidi z pěti, spousta objednávek na čaje (který záhy došel), protože v sále bylo chladno, zásoby alkoholu v autě mimo budovu, NEUSTÁLÝ nedostatek drobných … jeden by řekl, že 10 000 v pětikačkách, desítkách, dvackách a padesátkách bude stačit. Hovno leda. Byly chvíle, kdy jsme měli v krabičkách s penězi jen sloupeček papírových a pod ním pár pětikaček a dvě dvacky. A navzájem jsme se obcházeli a koukali do krabičky toho druhého, co tam má za drobné … a když nebylo nic, tak jsme nemohli sehnat petra, který pak stejně nemohl sehnat míšu, kde/jestli jsou nějaké drobné … no zábava až do rána.

Kapela přestala hrát někdy mezi druhou a třetí, dobře do pěti tam ještě pár lidí zůstávalo, ale to jsme již dávno chodili po sále a likvidovali tu největší katastrofu, všude to vypadalo jako po boji … unavený nebo ospalý jsem ani nebyl. Dokud jsem na nohách, tak to jde. Do postele jsme se dostali v šest, a zbytek týmu odcházeli v sedm ráno. A v jednu hodinu na značkách a finální úklid … odcházeli jsme a stmívalo se.

Ples se určitě vydařil. Míša byla dva týdny ve stresu a nervech, poslední hodiny před plesem byly extra hektické, a pak se nechala slyšet, že žádný další ples dělat nebude. Ale myslím si, že za rok se u toho zase všichni sejdeme. Poučení z chyb, a lépe sehraní :)

před čtyřmi roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.