Pozdní den, brzká noc

Šest sedm lidí vychází ze školy, do překrásně teplého časně jarního dne, až to nikdo z nich nečekal… prozíravě nemám svetr, přes lehounkou košili pouze bundu, a je mi fajn. Sluníčko hřeje, čerstvý vzduch nestudí… pod podrážkami nám nečvachtá břečka, ale skřípe vysušený písek a prach, každá silnice je šedá a suchá, každý trávník překrásně žlutý a slehlý, jak se teprve před pár dny zbavil příkrovu špinavého sněhu.

Míříme na město, po písemce z matiky nás nic nezastaví, je nám hej, smějeme se, požďuchujeme se, navzájem se rozčilujeme a jen a jen se smějeme… polovinu dnešního obědu jsem musel vrátit, neboď jsem dlouhé minuty nemohl ani smíchy dýchat, a což teprve něco jíst. Vypít dvě sklenky erárního pití, to samotné mi trvalo deset minut a jen se štěstím jsem každý druhý hlt nevyprskl na nic netušící sousední stoly. Jak málo stačí k tomu, abych se nezastavitelně rozesmál… například i to, když bedny omylem spolkne pecku od blumy. Obrovskou pecku od blumy. A s vážnou tváří přemítá nad tím, jaké může mít tento omyl následky… čtvrt hodiny smíchu, ostatní v jídelně se na nás ohlíželi a nechápali. Nikomu nám to nevadilo, jsme oktavání, jsme elita, jsme na odchodu.

Venku je opravdu teplo, sluníčko se opírá do domů, do nás, do aut… je mi příjemně, je mi fajn. S ničím si hlavu nelámu, nespěchám na autobus, který mi v těch okamžicích ujíždí, další mi pojede za hodinku, tak kam se hnát… odcházím se zbytkem party do kaféčka, posadit se a potlachat, jenže kaféčko je narvané lidmi a nechutným kouřem cigár, hned se mi stýská po světlem prozářeném náměstí. V okamžiku, kdy ani nevychází židličky u miniaturního stolečku, se s partou spolužáků loučím, nechce se mi tam sedět a aktuálně ani nemám na čem. Bohémsky je opuštím a opět stojím na chodníku před domy náměstí… a jsem tam sám, jsem tam sám.

Zajdu se podívat, co nového mají v knize? Nu ano, proč ne. Po pěti krocích si vzpomínám na záměr poptat se po cd, obracím se a mířím vstříc paprskům náměstím dolů do IT obchodu, kde bohužel samsungy nevedou… budu se pro ně muset stavit k radkovi. Třeba někdy autem. Ale co tedy teď? Je 15:36, autobus mi jede v 16:30… co by, jako již tolikrát zalezu do meinlu, posadím se tam na výklenek a budu si číst.

Paprsky na mě nedosáhnou, ale co nadělám… sedím v osvětleném průchodu mezi náměstím a zbytkem města, jež je od okolního světa oddělen dveřmi na fotočidla, defakto jde o součást meinlu. Vytahuji z báglu 451 stupňů Fahrenheita od Bradburyho (autor dříve zmiňované Marťanské kroniky, jež tvoří první polovinu knihy, kterou držím v rukou)… zmačkaná vybledlá jízdenka tvoří smutnou záložku nějakých padesát stránek před koncem knihy, přesto ji držím v rukou snad podruhé za dva týdny. Kdesi jakoby z dáli od prodejních pokladen z rádia zní Ležíš so mnou na perách, do mě padáš ako dášť…, potichý sykot neunavitelných dveří, šusot člověčích oblečení a líbezný zvuk přemítaných zažloutlých stránek, to je veškerá zvuková kulisa… tak nádherná. Opět se nořím do poutavého příběhu, který si nechám pro sebe… hledej v sekci sci-fi, nebo budeš jako já půl roku nadávat na neschopné návštěvníky knihovny, kteří si nechávají knihy půl roku doma… což jsem si opakoval každou návštěvu městské knihovny až do té doby, co jsem zjistil, že bradbury je členem sci-fi sekce a ne beletrie. Potupné zjištění. Ale díky tomu jsem se dostal ke skvostu, Marťanské kronice… a hledal jsem 451 stupňů Fahrenheita… nejsem zklamaný, vůbec ne, Kronika je kouzelná, neskutečně působivá kniha. 451 stupňů již začíná být trochu pasé, ale přesto je to varování z varování nejvíce varujících.

Seděl jsem tam, přemítal stránky až podezřele rychle, hltal slova, věty, odstavce, jen letmo se občas porozhlédl, kdo míří průchodem na náměstí a kdo z náměstí pro změnu pryč, až ke mně přistoupila nějaká babička v tmavě fialovém kabátu a poprosila mě, zda bych jí nepohlídal tašku se třemi pomeranči. Chtěla jít nakupovat do meinlu, ale měla reálný strach, aby ji taška s jinde koupenými pomeranči nepřivedla do nějakých problémů. Do odjezdu busu jsem měl dobrou půl hodinu, přijal jsem bílou taštičku, usmál se na babičku a slíbil jí, že jí její nákup pohlídám. Položil jsem jej vedle svého báglu, a četl dál…

Procházela tama spousta lidí… já se jim nechtěl věnovat, nechtěl je sledovat… maximálně jsem občas pouze zvedl zrak a podle bot či kalhot poznal pohlaví procházejícího, ale více jsem se nerozptyloval… co bych si na těch krásných holkách, které mě míjely a míjí, vzal…

Babička se s novým nákupem vrátila pro u mě odložený, moc mi děkovala a omlouvala se, že mě takhle využila. Já se naopak spíš divím, že cizímu devatenáctiletému klukovi důvěřovala… možná by to bylo jiné, kdybych si tam hrál s hagisem a potahoval z cíga, ovšem teď tam viděla chlapce soustředěně zahloubaného do knihy. Přemýšlím, zda jsem na městě vůbec kdy viděl někoho číst si. Nevzpomínám si…

Na babičku jsem se jen usmál, rozloučil se s ní… rád se na lidi usmívám, třeba když jim děkuji, nebo je zdravím, loučím se s nimi. Říci dobrý den, to zvládne kde kdo… tedy, většinou. Ale usmát se přitom, toho se starší člověk od mlaďase asi často nedočká. Rád ruším konvence, rád dělám jinými přehlížené věci, rád překvapuji. A jsem rád, když je někdo rád, když mohu někoho potěšit.

Třeba to bylo tím sluníčkem, třeba náladou horkého jarního dne…

před 15 roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.