Práce

V šest vstávat, od půl sedmé u PC. O půl druhé jdu ven a z přeložím pět koleček polínek z přistaveného vozíku a odvezu je k okénku do sklepa, kam je Ivonka nahází. Prázdný vozík zapojím za auto a dojedu pár set metrů od domu nakoupit kopaný písek do malty. Vezu si i kolečko, naházím si pět koleček, vyvozím na vozík, zaplatím 100 Kč, a jedu domů. Podaří se mi po trávníku zacouvat k terase, a těch pět koleček písku zase sházím na dlažbu. Vozík vyčistím, poklidím. Fajn. Vytáhnu sekačku a hodinu v tahu seču trávník. Hotovo, čistím sekačku. Pak ještě s nožem obejdu celý pozemek, kde čouhá jaká tráva, co se ji nepodařilo posíct. Zaleju dvě přesazené jedličky zbytkem špinavé vody z plastového sudu, a rozhodnu se jej vyčistit. Ideální hodit do něj pár hrstí štěrku a vrtět s ním, a nemusím do něj lézt s rejžákem. A tak zaleju ještě borůvky a škumpu. Vytáhnu 25m zahradní hadici, tuším 3/4 coulku, je zamotaná a přetočená, roztáhnu ji přes celý trávník a poté ji namotám na ten prázdný sud jako na cívku. Hadice krásně rovně smotaná, bez překrucování. Končím venkovní práci, beru z dílny wédéčko, dláto, šmirgl a kliky. Chci u dveří do ložnice vyměnit kliky. Horko těžko sundám tu starou volnou, abych zjistil, že ty hezčí z dílny tam nepasují. Vrátím tam původní, a protože jsem ji při sundávání trochu ohnul, tak nyní drží mnohem lépe. Fajn. Dveře ještě při zavírání na posledních 20cm drhnou o plovoučku, tak je vysadím a dlátem a gumovou paličkou se je snažím v inkriminovaném místě trochu ubrat, ale moc tomu nevěřím. Pak to zahladím šmirglem, a horkotěžko nasadím zpět (váží snad osm set kilo). A světe div se, nedrhnou vůbec. A klika drží jak helvétská víra! Wédéčkem chci promazat vrzající pant na jedněch kuchyňských dvířkách, ale zjišťuji, že nevrže pant, ale dvířka se při plném otevření otírají o skříňku. Povolím pant a trochu jej posunu, a je po vrzání.  

A je to. Osm hodin večer, a konečně se můžu zastavit. Jeden den z mnoha.

S lesem už končíme, všechno dřevo na štípání už je  svožené domů a jen se štípe. Včera jsem dorazil, a jal se štípat nějvětší polena ručně – přece jen má štípačka svoje limity, a nutit ji poprat se s megapoleny by znamenalo, že se za pár let rozsype a investice bude v prdeli. Takže ty hnusný kusy se štípou ručně. Dvě a půl hodiny jsem třískal palicí do klínů… nejdříve jsem rychle a s hrůzou cítil, jak mi docházejí síly – a pak, když došly, jsem prostě pracoval dál stálým tempem. Až jsem nakonec kalač zlomil Epesní drop mic na závěr.

Nedávno známá, co mě dlouho neviděla, vyjekla na ivonku, ať mi dá proboha najíst, že jsem strašně hubenej. Cywe fakt? Vzpomněl jsem si na to o pár dní později a zvážil se a zjistil, že jsem opravdu shodil z ale 78 na 72 kilo. No teda teda. A stavujeme se k ivončiné babi a ona na mě „Junečku, ty jsi nějakej pohublej, takhle v tváři, nejsi nemocnej?“ „Nejsem, babičko, ale tak dřu v lese a kolem domu, že jsem už zhubnul šest kilo! Je to strašná rasovina …“  … no a babi to samozřejmě bere vážně a dělá si z toho nervy  

Na druhou stranu, něco na tom být musí …